Návštěvník

Název

Návštěvník
Autor:

Jacomo
Přístupnost:
bez omezení
Pár:

- -
Varování:
Jestli v tom někdo uvidíte
„Opičku Žofku“, tak je to vaše věc. Já se snažila
Shrnutí:
Magická ZOO má pravidelného
návštěvníka, který se ale neumí chovat.
Prohlášení:
Jedna z postav příběhu
je výlučným vlastnictvím JKR a já si za ni nenárokuji žádný
honorář. Ty další jsou moje, ale za ty mi zase nikdo nic nedá.

Poznámka:

Návštěvník

„Paní
ředitelko!“

Starý
zřízenec v zeleném plášti vtrhl do její kanceláře bez zaklepání
a sotva popadal dech.
„Paní
ředitelko, už je tu zas. Co máme dělat?!“ ozvala se v mužově
hlase panika.
„Především
se uklidněte, Locksley. Sedněte si a vezměte si bonbon,“ ukázala
na misku pestrobarevných cukrátek ležící na okraji stolu. Pobaveně
sledovala, jak stařík zmateně sáhl do misky, rozbalil jeden z papírků
a vsunul si sladkost do úst. Poté se opatrně posadil na okraj židle.
„Kde
je?“ otázala se věcně.
„U
hafoňů. Jimmy za mnou přilítl, že viděl, jak někdo přelézá
ohradu s mláďaty. Div že prý ji nepobořil. Hned jsem věděl, že
je to on, ani jsem se nemusel dívat do slídivého kukátka. Nařídil
jsem, aby se ho snažili udržet stranou, ale víte, že na něj většina
kouzel příliš nepůsobí. U Merlinovy brady, paní ředitelko, co
budeme dělat?“
„Myslela
jsem, že pokyny pro personál u vchodu byly jednoznačné. Zřejmě
je nějak obešel nebo tu někdo nerespektuje moje příkazy, ale tím
se budu zaobírat později. Teď je důležité dostat ho co nejdřív
od mláďat. Pošlete tam… “ Náhle si to rozmyslela. „Ne, dojdu
si pro něj sama.“

Sáhla
do zásuvky pro svoji hůlku a rázně vyrazila ze dveří. Rychlými
kroky zkracovala vzdálenost od administrativní budovy k výběhu s hafoni
a hlavou jí táhla jedna rozčilená myšlenka za druhou.
Tohohle
návštěvníka „podědila“ po svém předchůdci. Nejdřív nechápala,
proč se jí o něm vůbec zmiňuje - s podobnými případy se obvykle
rychle vypořádali za pomoci překážecích kouzel a magického zvonku
u vchodu. Někdy stačilo i jen napomenutí a pohrůžka dopisu rodičům
či do školy, protože drtivá většina těch, kteří narušovali
klid a bezpečí chovaných zvířat, byly ještě děti nebo mladí
kouzelníci. Nejčastěji šlo o nějakou sázku či provokaci ze strany
jejich kamarádů.
Brzy
pochopila, že tohle je něco jiného. Tenhle muž se tu objevoval pravidelně,
ale nic na něj nezabíralo. Školním lavicím už dávno odrostl a
co bylo horší, neúčinkoval na něj ani magický zvonek, ani žádné
ochranné kouzlo. Bývalý ředitel jí řekl, že si na něj časem
zvykne, ale ona se odmítala podřídit. Byla rozhodnutá ho odtud vyprovodit
takovým způsobem, že na něj do smrti nezapomene, natož aby se ještě
vracel. Zatím se s ním osobně nesetkala, protože při jeho předchozí
návštěvě byla na sympoziu ve Francii. Teď mu to ale pořádně
vytmaví.
Její
odhodlání dostalo povážlivou trhlinu, sotva ho spatřila. Nezarazilo
ji ani tak, že ten muž měří nejméně dva metry, jako spíš skutečnost,
že držel v náručí jedno z malinkých, ještě slepých štěňat.
To drobné tělíčko se v jeho obřích rukách téměř ztrácelo,
ale přes nezvyklý pach, který nepochybně vyzařoval návštěvníkův
kožich, se k němu důvěřivě tisklo a olizovalo mu palec. Na chvíli
jí to vyrazilo dech. Co když to mládě upustí nebo mu nějak ublíží?
Stačilo by, kdyby jen trochu víc sevřel pěst a… Odmítla domýšlet.
Vzedmula se v ní vlna strachu o sotva narozené mládě, který se vzápětí
přetavil v hněv.
„Laskavě
vraťte to mládě ošetřovateli a následujte mě do kanceláře,“
prskla na něj rozzlobeně a zamířila k administrativní budově. Ještě
než se ale obrátila, její zlost téměř rozpustila něha, se kterou
muž položil hafoňátko do zřízencovy náruče. Něco takového
vzhledem k jeho hromotluckému vzhledu rozhodně nečekala. Už spíš
s pobavením zaznamenala vyjukaný výraz na tvářích jejích zaměstnanců,
kteří s pusou dokořán sledovali, jak ji poté nevítaný návštěvník
pokorně následuje.
Dosedl
na židli před jejím stolem opatrně, ale přesto zaslechla, jak dřevo
zoufale zaskřípělo. Vypadal jako hromádka neštěstí. Vzhledem
k jeho velikosti to působilo poněkud směšně. Několikrát popotáhl
a pak si utřel nos do rukávu. Potlačila nutkání podat mu svůj
kapesník. Stejně by mu byl k ničemu. Než si rozmyslela, jestli mu
bude jen domlouvat nebo mu od plic vynadá, začal mluvit sám.

„Já…
vomlouvám se, paní ředitelko. Nemoh sem vodolat… jak mi Charlie
napsal, že máte novej přírůstek, musel sem se na ně přijít kouknout.
Dyť já už jsem neviděl mladý hafoně, ani nepamatuju. Vono není
snadný je vodchovat, mě se to podařilo jenom jednou a to ještě
z celýho vrhu zůstali jen dva…“
Ta
informace ji překvapila, ale snažila se to nedat najevo. Odchov hafoňů
je setsakra náročná práce, i v k tomu uzpůsobených podmínkách.
Mimo zázemí zoologické zahrady si to vůbec neuměla představit.
Dost by ji zajímalo, jak to ten muž zvládl, ale silou vůle se přinutila
vrátit k hlavnímu tématu.
„Podívejte
se, takhle by to nešlo. Pokud sem budete chodit jako řádný návštěvník,
nic proti tomu nemám. Pak ale musíte pěkně zůstat na správné
straně ohrady. Máme tady jiné starosti než hlídat, aby vám některý
z ohňových krabů nepropálil kabát.“
Muž
provinile sklopil hlavu.
„Dyť
já to vím. Mě jich bylo jenom líto. Jsou takový podvyživený,
Merlin ví, čím je ten chlap krmí. Já jsem jim dycinky dával do
žrádla trochu ohnivý whisky, líp po ní rostou. Chtěl jsem mu to
říct, ale vůbec mě nepustil ke slovu…“
Pro
Merlina, on opravdu vlezl k ohňovým krabům? Ten chlap je buď naprostý
blázen nebo největší zvířecí nadšenec, kterého kdy potkala.V
koutku úst jí zacukalo a dalo jí opravdu hodně práce zachovat korektní
výraz ředitelky a vyprovodit ho z prostoru zahrady s patřičnými napomenutími.

Jakmile
ale jeho obří postava zmizela za magickou branou, zamířila urychleně
k ohradě s ohňovými kraby. Chvilku je jen tak pozorovala, a musela
dát nevítanému návštěvníkovi za pravdu. Opravdu byli nějací
hubení. Za zkoušku nic nedám, usoudila a rázně mávla na malého
podsaditého muže, který je měl na starosti.
„Vyzvedněte
z mého soukromého skladu láhev ohnivé whisky a zkuste jim to přidat
do krmení. Třeba jim bude chutnat.“

KONEC

ZOO Liberec

www.zooliberec.cz
tel. 87 777
- DMS ZOOLB + název zvířete