Přišel čas na *emocionální výlev* (když to člověk dá do hvězdiček, je to víc fancy :D).
Už pěknou řádku let mě o narozeninách místo radosti provází spíš smutek a strach. Nejsem na světě žádný nováček, sice ani žádný děd Vševěd, ale za čtvrt století jsem toho odžila nemálo.
Problém je, že nechci zůstat sama. Nechci se potácet světem a být pro každého jen cena útěchy, druhá, pátá, dvacátá možnost. Každý rok je úzkost větší a odpočet se přibližuje nule.
Jak třeba v sedmadvaceti začít vztah na zelené louce?
“Ahoj, je mi skoro třicet a nikdy jsem s nikým nebyla.”
Jaká bude reakce? Aha, co je s ní tak strašně špatně?
Kéž bych to věděla.
Ale netuším.
Aneb v něčem člověk není zelenáč a v něčem naopak je :D
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Nic není špatně! Navíc, třeba
Banepa
Nic není špatně! Navíc, třeba si ten druhý myslí něco úplně jiného. Třeba "super"!
No, mně bylo 32 a šlo to. ;-)
Kleio
No, mně bylo 32 a šlo to. ;-)
Přeju, aby reakce byla spíš
Esti Vera
Přeju, aby reakce byla spíš "jupí, konečně někdo, kdo to má podobně, to společně zvládnem" :)
Umím si představit, že to je náročné, mně v tomhle třeba dost pomáhalo mít kolem sebe takovou bublinu, kde na tom byli dlouho všichni stejně.
S takovým člověkem není vůbec
kytka
S takovým člověkem není vůbec nic špatně, v mé bublině to tak má spousta lidí. Držím pěsti!
V tomhle ohledu byl taky
Esclarte
V tomhle ohledu byl taky případ jeden chlápek, který mi řekl, že byv dva roky poté, co ho jeho vážná známost kopla do zadku, stále sám, ho kámoši z hospody hecovali, jestli je snad teplej, že si ještě žádnou další nenabalil. Později mi ten dotyčný vyčetl, že jsem neprojevila - z vlastní iniciativy - zájem se s jeho kámoši seznámit. No kdo by nestál o takovou společnost?