My děti ze Stokorcového lesa

Podrbal se na zádíčkách.
Ach.
Lahoda.
Pokračoval Stokorcovým lesem.
Kéž by se dokázal poškrábat na každém místě, které jej svědilo.
Hřbetem se zapřel o kůru.
Zavrtěl se.
To bylo tak příjemné.
Ale ne natolik, aby mu to vypudilo z hlavičky ošklivé představy.
Měl chuť na med. Pořád. Neustále.
No a co, že kvůli němu uvízl ve stromu?
Medík byl tak sladký. Vábivý. Dokonalý.
Pú byl závislák na medu.
Ijáček měl starost. Samými rozpaky si šlápl na ocásek, který se utrhl.
Pú chtěl opět cítit Ijáčkův čumáček u sebe.
Škrábání o léčivou kůru mu pomohlo na med zapomenout.
Pro Ijáčka všecko.