Odbočka na stezku

Stezka se rozpíjí v listí, slunce jemně lemuje větve stromů.
Zda se mu, že cesta mizí před nimi i za nimi, jako by se les proměňoval, aby ji skryl.
Ochlazuje se. Přitáhne si plášť k tělu.
Když se před nimi objeví hradní brána, úžasem se zastaví.

Matka ho váhavě pohladí po vlasech.
Odtáhne se. Když se po chvíli ohlédne, je pryč.
Polkne.

Muž v bráně se na něj dívá s podivně smutnou nadějí v očích.
"Můžeš odejít," řekne potichu.
Z nádvoří za ním zaslechne zvuky boje i smích. Snaží se nerozplakat.
"Nemám kam."
"Vítej doma," vezme ho Vesemir za ruku.