Pomíjivé Ticho

Po dlouhých hodinách se zem přestala třást a nad územím nikoho se rozprostřelo ticho. I zdánlivě nekonečná salva artilerie našla svůj konec. Vrstvami kouře se prodraly sluneční paprsky a dopadly na špinavé obličeje v linii zákopů. Mladí muži s unavenýma očima vylézali pod modravou oblohu z krytů. Kdosi začal recitovat dětskou básničku o skřivánku a jaru, verše přinášející úsměvy na tváře jeho druhů.
Brzy však jeho slova přerušil pískot píšťalky. A potom další a další. Nu, přišel čas. Tisíce rukou se zapřely o bednění zákopu a vytáhly se nahoru, v jejich křečovitém stisku pažby zbraní. A pak vyrazily vpřed věčnosti.