Návrat ztraceného syna

V co tak dlouho doufal, se stalo! Ten, koho léta každý den vyhlížel, je tady! Chodidla má rozedřená z daleké cesty. Na sobě nuzný, ošuntělý oděv, spíše cáry.

Vrásky otce jsou svědky jeho stálých obav o syna.

„Tatínku, promiň,“ pokorně před ním poklekl. Promrhal jsem jmění. Lituji toho. Bláhově jsem si kupoval rozkoš, žil rozmařile a zhýrale. Odpusť mi, prosím. Chci se změnit. Dovol mi pracovat pro tebe jako nádeník.“

Dojetí a láska se snáší na syna.
„Jsem rád, že jsi se vrátil,“ soucitně přitiskne nezdárníka k sobě. „Radost je balzám na bolest srdce. Přichystejte hostinu! Můj ztracený syn žije!“