Začarovaný kruh

Sál zatají dech, když začne hrát. Čarovné tóny stoupají ke křišťálovým lustrům a ještě mnohem výš, něžné, krásné, prach z andělských per. Hudba jásá, silná, vítězná, aby se vzápětí zlomila v nářek, pohyb hbitých prstů a další zvrat – ďábelsky zběsilé tempo, poslední ostrý tah a ticho a pak bouřlivý potlesk.
Očarováni odchází posluchači a netuší, že v sále nechali nepatrný kousek duše. Noc zaplní mezeru temnotou. Už nikdy nebudou stejní.
V zákulisí shrne houslista všechny nasbírané ústřižky do futrálu a potisící zadoufá, že jednou jich bude dost, aby zalátaly prázdnotu v jeho nitru, kterým kdysi zaplatil, aby takhle mohl hrát.