Jen kapkou v moři být

I. Kdysi dávno, řeka
Voda chladí. Láká. Děsí. Odnáší prach dne, všechnu tu špínu těžké práce, hodin u matky v kuchyni i venku na poli. Přináší alespoň krátký pocit čistoty. Jsou to vzácné chvíle - splétat mokré vlasy do copu, oblékat si čistou halenu, připadat si krásná.
Voda ale taky strhává, hrozí, bere. Odnáší loďku z březové kůry, poslanou za dobrodružstvím, i pečlivě vyřezané korálky, upuštěné omylem. Nese všechno někam pryč, do neznáma.
Dny u řeky jsou dny vyčkávání. Tuší, že jednou půjde s proudem, dál, za obzor. Že jednou ji Hospodin zavolá, zatřese s ní, vytrhne z koloběhu všedních dnů. Ale zatím ne. Zatím roste, učí se, pozoruje. Sleduje koloběh vody, splývá s ním a čeká na to, co se musí stát.
Řeka je přítel, který občas nechtěně zrazuje, učitel, který vyzývá. A ona někdy pokorně čeká a jindy nepokojně zkouší, po kotníky ve vodě, kameny mezi prsty. Nad hlavou hvězdné nebe, ztracený ráj. Tuší, že je nadosah, cítí to v konečcích prstů, které smáčí v proudu.
Řeka odnáší prach, přináší naději.

Bratr se narodí v noci. Je maličký a celý červený, někdy pláče, někdy spí. Plaval ve vodě, ale teď je tu s námi, vysvětlí jí matka, zatímco ho tiskne k hrudi, schovaná za těžkým závěsem, za zavřenými dveřmi, skrytá před zraky utiskovatelů, před těmi, kdo ničí. Chce se jí zeptat, co bude dál, ale nenajde odvahu.
Dny plynou. Dál chodí k řece, sleduje její cestu, naslouchá hukotu. Když je tady, všechny myšlenky utichnou, v porovnání s proudem jsou tak bezvýznamné…
Dům je plný mlčení, nevyslovených obav. Když večer usíná, slyší rodiče, jak šeptem mluví, otce, jak se radí s dalšími muži. Slyší matku, jak se tiše modlí, jak hlas, jindy tolik pevný, občas zakolísá. Ale slova nerozpozná a noc ji rychle unáší do snů.

Stane se to po třech měsících. V době, kdy už si ani nemyslela, kdy pomalu začínala doufat, že by to přece jen mohlo jít, skrývat dítě za zavřenými dveřmi, pryč od všech, kdo chtějí ublížit, pryč od cizích.
Už ho nemůžeme dál schovávat, rozhodne otec. Máme další děti, které musíme chránit, je to příliš velký risk, co kdyby na nás přišli… Otec mluví a mluví, vrší slova a argumenty a rady starších. Matka neříká nic, jen v náručí chová syna. Tak takové to je… naposled. Pak vezme ošatku, vymaže ji smolou a zabalí dítě do šátku.
Svěří ho řece, která teče neznámo kam.
Svěří ho rákosí, které skrývá a konejší.
A svěří ho Bohu, který volá a opatruje, sytí a pozvedá; který hovoří ústy nepatrných, vytahuje dítě z vody a navrací do náručí matky. Alespoň jednou, kdysi dávno.

II. Na okraji dnů, moře
Moře je veliké, větší než si kdy dokázala představit. Nespoutaná síla, mohutnější než jakýkoliv člověk. Plní ji bázní a pokorou, nikdy ji nenapadlo, že uvidí tolik vody, víc než v tom největším jezeře, víc než kolik kdy proteklo řekou.
Tady někde to všechno je. Všechny ty sny a naděje a vyřezávané korálky, unášené proudem pořád dál, až někam do neznáma.
Dřív si myslela, že až půjde podél řeky, až pochopí, kam směřuje, bude rozumět. Že pozná její tok a její cíl, že pozná okraj světa, kde všechno končí. Při pohledu na nekonečné moře ji napadne, že tady svět nekončí, ale spíš začíná. Mohla by jít kamkoliv… jen kdyby voda nestála v cestě.

Dny u moře jsou dny pochybování promíseného s nadšením, dny znovunabyté svobody. Voní po soli a potu zvířat i lidí, jsou to dny hledání a poznávání. Nikdy ji nenapadlo, že svobodě se bude muset učit, že přinese tolik výzev i selhání. Když bratr přišel, na rtech slova zaslíbení a v sevřené pěsti odhodlání, nepochybovala ani na chviličku, nepřemýšlela, co všechno se tím změní… Ale všimla si, viděla, jak se změnil on. Z malého uzlíčku v matčině náručí najednou bojovník, v ruce hůl, na nohách prošlapané sandále. Dospělý muž.
Ví, že i ona se změnila. Nejdřív jí to nedochází, kráčí pomalu kdesi vzadu, podpírá matku, lhostejná k tomu, kam ji Bůh volá. Ale bratr to ví, rozpozná tu hluboko pohřbenou jiskru, napřáhne k ní dlaň a vytáhne ji vedle sebe na vyvýšeninu. Řekni jim to, přikáže jí a je to hlas vůdce, kterému nelze odporovat, ne když jste vyděšení a překvapení a vůbec nevíte, co všechno se ve vás skrývá. A tak ho poslechne. Začne mluvit. Začne prorokovat. A s překvapením zjišťuje, že lid stojí, mlčí a naslouchá. Že slova se sama vynořují, derou se na jazyk a je to proud, který nemůže zastavit, řeka divočejší, než kdy byla v Egyptě. A tak mluví a mluví k lidu, zatímco bratr sleduje moře a mluví k Hospodinu. Slyšíte? Slyšíš?

Když se na obzoru objeví egyptské vojsko, chvíle na výsluní skončí.
Proč jsi nás vedl na cestu? Co jsi nám to udělal, chceš snad, abychom zemřeli? Z lidu se ozývají otázky bez odpovědí, ostré hlasy naléhají, dožadují se vysvětlení. Nechápe, co se to stalo, proč ti, kteří ještě před chvílí pozorně naslouchali, najednou planou hněvem. Vidí v jejich očích strach, vidí, jak prostá lidská emoce dokáže z přátel udělat rozlícený dav. Vyděsí ji to.
Když se na ni bratr otočí, uhne pohledem a sklopí oči k zemi. Bojí se. Ne faraona a vojáků a zbraní a násilí - to ji neděsí, to dávno dobře zná. Bojí se svých bratrů a sester, které tuší za najednou cizími tvářemi, bojí se jich a bojí se o ně. Kam se ztratili? Chtěla by to bratrovi vysvětlit, ale on už se otáčí pryč, zády k ní, v očích hořkost a zklamání. Tak i ty, sestro, pochybuješ… Chtěla by na něj zavolat, že ne, že věří Tomu, kdo ho vyvolil, ale slova se zaseknou na jazyku.
Kde je dar mluvit, když ho člověk nejvíc potřebuje? Kde, Pane?

Zbytek dne stráví jak v oparu, netečná, odříznutá od všeho a od všech. Bratr mluví. Bratr se modlí. Bratr napřahuje ruku a Hospodin východním větrem otevírá cestu ke svobodě, suchou zem uprostřed vodní masy. Jde s lidem a ničemu nerozumí, vidí vody po pravici i po levici, ale nechápe.
Teprve když poprvé vkročí na novou zem, když se mezi lidmi rozezní píseň, začne se probouzet z letargie. On se stal mým spasením… to On, Hospodin, jediný. Dojde jí to z ničeho nic, v jediné vteřině, jak vkročí na pevninu. On. Jediný. Nemusí dělat dojem ani na lid, ani na bratra, ani na stařičkou matku. Nemusí se ohlížet na řád a očekávání, nemusí se ptát, co jí je a není dovoleno. Jediná otázka, na které opravdu záleží, je, k čemu ji On volá. A tak v tom vzácném a požehnaném okamžiku odvahy vezme do ruky tamburínu, hlas nechá rozeznít slovy chvály, boky rozpohybuje do rytmu. A vidí další, jak se k ní přidávají, staré i mladé, kráčí vpřed a smějí se a zpívají a tančí. Zpívejte Hospodinu, slavně se vyvýšil, kralovat bude na věky věků!

III. Znovu a znovu, pramen
Když byla mladší, myslela si, že moře je velké, největší překážka na cestě do vytoužené země. Po dnech, měsících a letech na cestě chápe, že to tak není. To poušť, kilometry písku táhnoucí se do všech stran, bez kousku stínu nebo vody, to poušť je největší nepřítel. Jako písek dře o spálenou kůži a zarývá se do otevřených ran, tak roky na poušti poznamenávají srdce lidu. Velké i malé spory jsou na denním pořádku, všudypřítomné napětí se šíří jako mor, lidé pochybují a bojí se a bouří se.
Dny na poušti jsou dny vyčkávání, putování bez slíbeného konce. Jsou to dny všedních starostí - lidé se rodí, lidé umírají, ale stále jdou, krok za krokem dál.
Někdy se zastaví a ptá se Boha, jaký pro ni má úkol, kam ji volá… ale odpovědí je jen mlčení. Snaží se mluvit s bratrem, ale nemá na ni čas, příliš pohlcený svým úkolem vůdce, svým vlastním povoláním. Služ pokorně, sestro, Hospodin zná tvou cestu, odpoví jí jen, naučená fráze, úryvek z písně. Ale já ji neznám! chtěla by mu říct, vykřičet do světa svou nejistotu a zoufalství. Ale neřekne nic. Bůh to přece ví a bratr stejně neposlouchá.

Vody na cestách je málo, prameny jsou slabé a jen stěží nasytí celý lid i všechna zvířata. Občas není vůbec. To pak přichází bratr, rozmlouvá s Hospodinem, z hořké vody dělá sladkou, mrtvou skálu probouzí k životu. Chtěla by u toho pramene sedět, pozorovat kapičky vody, ale lid se nedočkavě tlačí, žízeň mají všichni a kdo ví, jak dlouho zázrak vydrží. A tak se napije a ustupuje pryč, někam daleko, do skryta. Služ pokorně, sestro. Vždyť já vím.
Když není co jíst, lid se znovu obrací na bratra, bratr se modlí a z nebe padá mana. Snaží se ty myšlenky zahnat, ale nemůže se ubránit… Proč on ano a já ne? Proč jeho, Pane, slyšíš, na jeho přání a prosby odpovídáš, ale ke mně jsi hluchý?
Někdy ji napadne, co bude dál, až bratr zemře. Najde si lid jiného prostředníka? Nového krále, kněze, soudce? Někoho, komu se lze v jednu chvíli klanět a v další na něj svrhnout odpovědnost za všechny své chyby? Nebo jednou přijde čas odvahy, čas dospělosti, kdy každý předstoupí před Boha sám, kdy nebude moudrých rad starších, ale zůstane jen opravdovost a odhodlání? Tady jsem. Jenom já, nikdo jiný. Takhle jsi mě stvořil, v životě mé matky jsi mě utkal. Jsem tu se svými chybami i dary, s dobrými skutky i promarněnými hodinami. Budeš se mnou mluvit?

Jednoho dne se odváží zeptat. Copak Hospodin nemluví i s námi? Skrze nás? Cožpak nás neslyší? Odpovědí je mlčení a ostrá slova, odpovědí je trest, vyloučení na okraj. Nerozumí tomu. Odkdy je špatné se ptát? Ptám se moc? Tolik let jsem jenom naslouchala a trpělivě čekala, cožpak teď nemám právo klást otázky? Pochybovat?
Na sedm dní ji vyloučí z tábora. Poslušně odejde, usedne ve stanu, ve tváři bledá. Kolem dokola jen nekonečná poušť. Už tuší, že do zaslíbené země nedojde.
Kam jsi mě to odvedl, Pane? Co zamýšlíš? Jsme uprostřed ničeho, bez cíle na dohled, bez možnosti návratu. Máme nad hlavou hvězdné nebe, ale andělé s námi nemluví, jsme děti hvězd, ale z rodičů nám zbyl jen prach na dlaních. Zas a znovu hledáme pramen Ducha, který vysychá a nedá se pít, zas a znovu se zklamáváme. Můžeš na to Ty? Můžeme za to my? Chtěla jsem od života moc, nebo naopak málo?
Nevím, Pane, dnes už nic nevím. Prošla jsem podél řeky k moři, ale pořád nechápu, kde končí. Hledala jsem v dětství ztracené korálky, nové doma, ale místo toho budu umírat v cizím kraji, na cestě do neznáma. Ale copak doma jsem to znala?
Prý u Tebe je pramen života. Ale k čemu nám to je, když nemáme džbán?
Znovu a znovu nabíráme vodu jen tak do dlaní… a divíme se, že ji nelze udržet.
Nelze, Hospodine.
Opravdu ne.