Alzheimer

Klára vyběhla ze dveří a zamířila ke svému autu. Skrz okénko ale uviděla, že uvnitř někdo sedí. Byl to starší muž, na sobě měl pyžamo a ošoupaný svetr a v ruce hrníček s kávou. Tvářil se zmateně, ani se nepohnul. Klára nechala auto odemčené jen chvíli, zapomněla si doma telefon a vrátila se pro něj.
Muž v autě nevypadal že by ho chtěl ukrást, jen tam seděl.
Klára pevně sevřela v ruce kabelku, aby se mohla případně bránit, a otevřela dveře auta.
"Dobré ráno" pozdravil ji muž, jako by se nic nedělo.
"Dobrý den" odpověděla překvapeně Klára.
"Co děláte v mém autě?"
"To nevím" usmál se muž.
"Víte, já jsem se asi ztratil"
Celá tahle situace byla sice značně podezřelá, ale Kláře začalo být stařečka líto, vypadal opravdu bezradně.
"A kde bydlíte, mám vás tam odvézt?"
"No bydlím v paneláku, je tam dětské hřiště."
"Ale jaká je adresa?"
"To si nejsem jistý" sklopil oči.
Kláře začalo být jasné, že to muž nemá v hlavě v pořádku, tak se zeptala na popis toho místa, nebo jestli tady někoho nezná.
"A manželku nemáte? Že by vás hledala?" Ukončila Klára sérii otázek, na které dostala většinou jen krátkou, nepřesnou odpověď.
Díky mužovu nejasnému popisu a Klářině snaze, po delší době dojeli před šedý panelák s hřištěm.
"To je on, tady přeci bydlím!" Zvolal konečně stařeček. Oba se zaradovali a vystoupili z auta.
U dveří se muž zastavil, neměl klíče. Klára zahlédla blížící se paní.
"Dobrý den, prosím vás, nevíte kde bydlí tenhle pán?"
"Ale jistě, vždyť bydlí pode mnou, by nemáte klíče, Pane Světlý?"
Stařeček přikývl a páni mu otevřela dveře.
Klára si mezitím vzpomněla na dávnou, nudnou hodinu o psychických nemocech. Ten muž, pan Světlý musí mít Alzheimera.
Dveře od bytu otevřela starší paní.
"Václave, kde jsi byl?" Zvolala a pan Světlý vypadal, jako by si začal vzpomínat.