dmd-2012

Jeden, ten obrovský, se šedou srstí, byl uvězněný na ostrůvku z temné lávy, druhý, skoro černý, nepokojně pobíhal po bílých pláních.
Šedivec kdysi znal muže, co se ho nebál. Šedivec na něj byl hrdý. Pak ho muž zradil. Žádný div, byl to přece bůh.
Šedivec mu ukousl ruku.
Tmavý sledoval ženu, co šla jeho územím a k hrudi si tiskla misku. Všimla si ho a zastavila se. Přiblížil se až k ní. Nebála se. Když k němu natáhla ruku, zavrčel, ale nekousl.
„Váli,“ řekla a on se dal na útěk.
Občas slýchali vytí toho druhého. „Poběžíme, bratříčku.“
„Spolu.“
„Už brzy.“

Potřebujeme víc místa. Není tu k hnutí. Zaber!
To už je zas moc. Přestěhuj tu stěnu.
Dělej, rozestav nábytek. Postele s nebesy!
A teď žíněnky, chceme cvičit. Fofr, nebudeme čekat celou věčnost.
Vodu na koupání. Je vlažná, ohřát. Už ať je tu mýdlo a ručníky!
Tohle schovej, ale kloudně! Ne že to necháš válet každému na ráně.
Aha, on zrovna tohle někdo chce? Tak mu to dej, na co čekáš?
Takový binec svět neviděl. Odšoupni to haraburdí!
Dej! Zařiď! Ukliď! Okamžitě!
Mám toho dost.
Pořád jen makej, makej. Nepoděkuje nikdo.
Potřebuju…
U Merlina, už zas?
Potřebná komnata si nenápadně povzdechla.

Varování: Slash, 18+
Nemohl se nabažit Brianova sténání. Znovu a znovu svou práci přerušoval, třel se mu o stehna, kousal, lechtal ho v tříslech…
I když už ho ústa pěkně bolela, opět se vracel tam, kde ho Brian toužil mít nejvíc…
Chtěl, aby ho prosil o ukončení celé té živočišné hry.
Konečně rozhodl, že to Brianovi dovolí.
Dovolí mu prožít ten jeho němý výkřik v křeči orgasmu následovaný slastným uvolněním.
Naposledy polkl a vyčerpaně, ale drze zašeptal do Brianovy hrudi: „Otrocká práce!“
Byl čas, aby mu to Brian oplatil a Justin věděl, že si tu poznámku odskáče.
Jak moc se na to těšil!

Být Andrásovou pravou rukou znamenalo spoustu práce. Hledání lidí, zabíjení lidí, odklízení mrtvol, hackování systémů, retušování podezřelých fotografií, ruinování cukráren. O to horší bylo, že alfa všechny svoje dokumenty vedl v papírové formě. Počítač bylo sprosté slovo a tak se Leandros ke konci každého měsíce probíral horou faktur, aby je vyřídil svým vlastním, pohodlnějším způsobem, který moderní svět vyžadoval. Číst Andrásův prehistorický krasopis byl sice balzám na duši, ale vysvětlujte to ženské z finančního úřadu…
Leandrovo zahloubání přerušila Veronique s Athenou, které vyšly z obchodu a navršily mu do náruče několik dalších tašek.
Ono to papírování vlastně není tak hrozné…

Zápach byl hustší než přítmí v podpalubí. Řetěz mu maloval krvavé obrazce po těle a jeho chrastění ho nemilosrdně budilo do utrpení. Kručení v břiše proklínalo mořskou nemoc. Aby šetřili místem, namačkali je těsně k sobě. Nesnesitelná žízeň všem zalepila ústa. Bylo slyšet jenom sténání. Příšerné horko. Pot. Nelítostné nemoci. Neustálý hlad. Dýchat bylo hrozně obtížné a každým dnem přibývalo těch, kdo boj s dechem vzdali. Nevěděl, co ho bolí víc, rány na těle nebo boláky strachu?
Konečně v přístavu. Denní jas oslepil opuchlé oči. Sbíral sílu děkovat za přežití. To ještě netušil, co ho čeká – pouze doživotní otrocká práce.
Poznámka
Z písemných záznamů vyplývá, že do padesátých let 18. století na lodi převážející otroky zemřel při přepravě každý pátý Afričan.

Malý Yoda měl službu v kuchyni.
Škrabal brambory.
Celý týden.
Uchopit bramboru.
Škrabkou oloupat slupku.
Vydloubat očka.
Opláchnout bramboru.
Hodit do hrnce.
Yoda zavzdychal.
Jeho tříprsté spárky nebyly k takové práci vhodné.
Vypomohl si Silou.
Zvedl bramboru do výše.
Škrabka divoce zavířila kolem.
Yoda si div zelená očička nevykroutil, avšak obrovitý hrnec stále nebyl plný.
Maličký Padawan znaveně klesl na kuchyňský stůl.
„Copak, Yodo?“ zahlaholil šéfkuchař Chrámu Jediů. „Nějak ti to nejde.“
Yoda se zakabonil: „Škrabání brambor otrockou dřinou já shledávám. Nehodnou rytíře.“
Ve vytržení pohlédl do budoucnosti: „Až jednou v Nejvyšší Radě zasednu, mrzkou službu tuto bez pardonu zruším.“

Poslední pacientka opustila ordinaci o půl sedmé a doktor Mortimer Granville se zhroutil. „Můžete, prosím?“ zakňoural. Objevila se sestra s mísou ledu a poznámkou o přesčase.
„Vždyť dostanete zaplaceno.“
„Pche!“
„Zpočátku to vypadalo jako báječná práce,“ povzdechl si Mortimer později toho večera, když seděl v klubu s lordem Edmundem. „Léčba hysterických žen je záslužná, a Dalrymplova přímá metoda byla... zkrátka... “
Lord Edmund povytáhl významně obočí. „Oboustranně příjemná?“
Doktor Granville mírně zrudl. „Do jisté míry... ano. Ze začátku. Jako každá nová práce. Ale později...“ pohlédl nešťastně na svoji ruku pod tlustým obvazem. „Takhle to už dál nejde. Něco se musí vymyslet.“

Pozn.: Navazuje na Chvilkovou nepozornost.
Speciální varování pro Ryu: Je TO tam. Jen trochu jinak, než ses obávala :-)
„Je to díra. Pohybuje se časoprostorem a pravidelně se vrací na místo, kde vznikla. Je to přístav, ve kterém kotvila tahle loď, když se na ní dělal experiment. Nevyšel, jak měl. My tady hlídkujeme. Ne všechno, co dírou přijde, jsou lidé.
Nedávno jeden hlídkař ohlásil, že tady našel ženu. Přeskočila jen pár let. Nemusela do izolace jako ti ostatní. Dokonce se uměla podepsat. Neřekl nic o tom, zda projevuje emoce. Měl radost a přestal dávat pozor. Našli jsme z něj jen kusy. Některé.“
„Co kdybych byla...?“
Povytáhl z kapsy pistoli.
„Co když tu věc kulka nezabije?“
„Pak mě zabije určitě.“

Ještě jedno nesoutežní.
varování: pár neslušných výrazů na adresu němé tváře
----
„A není na to náhodou nějaká tó... mašinka?“ ptám se, když se už po několikáté marně snažím ustřihnout chomáč vlny.
Mašinka není. Nůžky musí stačit.
Kdyby sebou ten blbej beran aspoň nemlel...
„Auuu! Ty vo... berane! Ta spodní byla... Zdrhá!!!“
„Mám ho! Drž ho.“
„Držim.“
Spíš škrtím. A slunce pálí. Přemýšlím jestli dřív padneme my nebo beran.
„Už mě bolí prsty. Vystřídáme se.“
Manévr je úspěšný. Beran už asi nemá na odpor sílu. Zato vlna vzdoruje vytrvale...
Konečně je hotovo! Zmoženě sedíme na balíku sena. Okudlaný výsledek odpolední dřiny nás dotčeně pozoruje ze stáje.
Prý jsme se mohly víc snažit...

A/N: Věnováno Soavě, protože jí nestačí, že si napsala Zelený karafiát sama, ale ještě ho chce po mně! Tak za trest ho dostaneš dvojjazyčně, abys věděla. Stejně se mi ta anglická verze líbí mnohem víc.
Téma je Červený karafiát, ale nenahrazuju, jen bonusuju.
****
Milý zelený karafiáte.
Napadlo mne, že by možná nebylo tak od věci zajít do oněch proslulých Kew Gardens, abychom se mohli pokochat tamní barevnou nádherou.
Prý tam rostou všechny luční květiny, který se na britských ostrovech dají nalézt. Tedy na trávníku, nikoli ve sklenících.
(Karafiáty. Červené. Vtipné, ne?)
Samozřejmě je to nesmysl, ale docela hezký. Takhle asi obvykle myslí romantické viktoriánské ladies.
Ne, nejsem a nikdy nebudu romantik.
To už asi víš.
Chci si tam číst.
A budu k tobě otočený zády.
Ale když se otočíš zády i ty ke mně, budu se o tebe moci opřít.
Tvůj irský vřes.
****
A/N2:
Dear green carnation.
Trip to Kew Gardens? All those colourful bunches of roses...and all.
You can find ALL kinds of wilde flowers of British Isles there. Grass, not greenhouse.
(Carnations. Reddish. Funny, isn’t it?)
It’s a complete shit, but I like it. Lady Windermere might as well say that.
I’ve never been, I’m not and I never will be romantic.
You happen to know that, surely.
I want to read a few pages there.
And I will turn my back on you.
But if you turn my back on me too, I could lean on you.
Love,
Irish Heather