Na mole

„Počkej chvíli, ještě tam nechoď!“ zavolala na něj Klára, zatímco se snažila rozetřít opalovací krém po ramenou.

„Jestli večer zrudneš jak rak, nebudu tě litovat.“

„To říkáš každý rok.“

„Protože každý rok uděláš to samé.“

Marek se jen zasmál a sedl si na kraj mola. Natáhl se pro její ruku, aby si sedla vedle něj. Slunce pálilo tak silně, až museli mhouřit oči. Vzduch voněl po létě a vodě.

Chvíli mlčky pozorovali odlesky na hladině.

Pak se otočil k ní.

Krátce ji políbil a zase se odtáhl.

„Vidíš?“ řekl spokojeně. „Polibek slunce.“

„To nebylo slunce.“

„Škoda. To by bylo romantičtější.“