Hlasy

Kolem něj vířila sametová můří křídla. Hladila bílé čelo, otírala se o nos i o rty, vytvářela tóny, zvuky a ozvěny. Metoděj Orf nastražil uši.

„J d i sss i!”

Tu melodii dobře znal. Byla falešná jako nejkrásnější dospělé úsměvy. V lebce mu tepalo a ve spáncích pulsovala krev, když z hlásek vznikala slova a jednoduché věty se propojovaly v souvětí.

„Spratku! Máš přece vlastní hlavu, umíš se o sebe postarat sám! Do toho, dokaž to! Klidně to udělej!“

Metoděj si zacpal uši a ponořil se do tmy. Roj ho zakryl živou peřinou těsně předtím, než zazněl závěrečný nápěv.

„Táhni! Už se nevracej!“