Třicátáčtvrtá

Vrchní pomalu sestupuje po žulových schodech. Na posledním z nich sedí Slobodan Luka, hlavu v dlaních, jinak je nástupiště stanice Skalka prázdné. Tady nikdo trvale nežije, cesta na Nádraží Hostivař je zapečetěná. Metro tam vyjíždělo nad povrch. Kdysi bylo možné sledovat koleje, projít tunelem a znovu vidět slunce. Na malou chviličku, než si záření vybralo svou daň.

Po dlouhé generace byla Skalka stanicí sebevrahů.

Slobodan Luka vzhlédne k Vrchnímu. Nikdy ještě nebyl tak impozantní, jako když těm dvěma nahoře přikázal otevřít dveře, které nikdo nepoužil stovky let, když přihlížel, jak se úzkou mezerou mezi veřejemi protahují Cal, Carter a Reka, když se ocel dotkla oceli a brána se zase uzavřela. Teď jakoby se zmenšil, vypadá najednou starý a k smrti unavený, když ztěžka usedne vedle něj.

Sedí, dívají se na plesnivé zdi polepené dávno nečitelnými plakáty a mlčí. Je to ticho, jaké zní mezi přeživšími po bitvě, podobné ticho, jaké vzniká mezi dobrými přáteli, ticho, které zvoní blízkostí.

„Když jsme se naposledy pohádali a řekli jsme si věci, které by neměly mezi otcem a synem zaznít,“ promluví po dlouhé době Vrchní, „a Cal utekl na povrch, převládal ve mně vztek. Ačkoli jsem věděl, nebo jsem si alespoň myslel, že vím, že už svoje dítě nikdy neuvidím, ten vztek mi pomohl zabít lítost. Dokonce i když se vrátil, nedokázal jsem se svého vzteku vzdát. Vztek mi zabránil vidět svého syna, přivítat ho, když se vrátil.. Vrátil zpátky. Jako první.“

„Já vím,“ odpoví Slobodan Luka, a pak udělá to, co překvapí i jeho samého. Položí ruku Vrchnímu na koleno.

„Mám na Strašnické takovou soukromou zašívárnu. Mám tam něco na povzbuzenou. A nemyslím tím ten patok chemkohol. Tohle si pálím sám. Tak co kdybychom šli na panáka?“