Freyja ji našla, jak stojí na vrcholu skály a hledí na ústí fjordu. Tok vody se zdál nehybný, přesto pomalu plynul.
„Tady jsi,“ řekla Freyja a objala ji mateřsky kolem ramen. „Večeře je hotová. A maličký se probudil.“
„Už jdu,“ usmála se smutně Grace.
„O čem přemýšlíš?“
Grace pohlédla na zlatou linii hor. „O tom, že se nechci vrátit. Nechci být zase součástí společnosti, kde tak málo záleží lidem na ostatních. Ale právě proto se musím vrátit.“
„Protože ti záleží na ostatních,“ řekla Freyja.
Grace přikývla. Nebyla to největší tíha světa, ale to neznamenalo, že to pro ni nebude oběť.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Moc hezky napsané.
Banepa
Moc hezky napsané.
Nádherné.
Terda
Nádherné. A taky trochu bolavé.