Jediný přítel

„Uf. Jednatřicátá míle. Sotva pletu nohama,“ vzdychl si chlapec. Únava se mu uhnízdila v celém těle. Posadil se těsně vedle milníku. Stráň mu posloužila jako opěradlo. „Jen na chviličku,“ pomyslel si.
„Všechno má své meze. Všechno se dá změřit, zvážit,“ mudroval. Proč vlastně lidi staví milníky, vytyčují meze, když je pak i pod pohrůžkou trestu potajmu posunují?“ vrtalo mu hlavou.
Jeho věrný druh se k němu přitulil. Chlapec ho obejmul. „Všechno má své meze,“ pokračoval v úvaze, „ale naše láska je bezmezná, viď Rexi.“ Pes na souhlas olízl hochovu ruku. Poutník slastně zavřel oči.
„Jen si pospi, já budu hlídat.“