Hutná krev

Láska teče jako hutná krev po skráních, ve kterých bubnuje láska – ta láska, která nechá srdce puknout jako měkkou skálu.

Tisíce pohlazení píchají jako jehly, když se stanou pouhým duchem minulých dní.

Jako pustina dýchá prázdná postel, kde se třese samota, vyzáblá na kost.

Vyprchala slova vášně, řeky se vylily, zůstalo jen prázdné koryto, hvězdy pláčou suché slzy.

Všechny plány odletěly do krajů zklamání – havrani důvěry zatemňují oblohu červánků.

Kolena se podlamují neštěstím, jehož trudné tóny sýčka duši trápí.

Jen „sbohem“ zůstalo po puse na rozloučenou, jež lepí jako smutek nad rozlitými city.

Nic ovládlo mysl, ovládne mysl své srdce?