Zoufalství

Nevěděla, kolik uběhlo času. Mohly to být hodiny, dny, týdny a klidně by tipovala i měsíc. Zjistila, na jakém místě občas dopadla kapka vody. Po čase tam vznikla louže, ze které se mohla napít. Už začala bláznit. Domnívala se, že ve tmě vidí stíny. Cítila, jak se jí vysmívají… ne vysmívají, jak ji chtějí obejmout. Pozřít.
„Pojďte ke mě. Pojďte. Obejměte mě. DRŽTE MĚ!“ zařvala. „Jsem jen vaše!“ dala se do pláče. Temnota ji sevřela ještě víc. Našla v ní útěchu. Stejně už je konec. Proč se neoddat temnotě. Zavřela oči. V tichu se rozléhal zvuk jejího jména. "Primm, Primm!"