Z deníku dobrodruha 28

Chci mu skočit do úsměvu, ale nemůžu se ani pohnout. Cítím, jako by mne oblepila lepkavá, studící pavučina, ale je to jen v hlavě a zřejmě to potkalo i ostatní, protože taky jen tak seděj ani se nehnou, ale fyzicky na nich není nic vidět.
Ježek si nás prohlíží: "Tak s kerým začít, to ješť otážka?"
Otázka, na kterou mu nikdo neodpovídá.
"Je to jédno, štejně dojde na všický," přistupuje s odporně zdobenou dýkou k Oktarovi, "šmiknu hezky tepničku, jak mlaďoučků kočičku, potom píchnu maličko, těpající srrdičkó."
Jímá mne hrůza, v duchu nadávám Fleuriotovi - Dělej mamtáku! Kouzla jsou tvoje práce!