Ve stínu kapradí

Marigold ležel na posteli vyrobené z kapradí obložen lepými elfkami. Ne, nebyla to jen jeho bujná fantazie a sen, ale opravdu skutečnost.
Pobrnkával na loutnu a tlumeně si prozpěvoval:
Listí šumí nad hlavou,
nocí temnou jedinou,
dám ti svoji duši zněžnělou
kráse svítání, lásce propadlou...
„To je taková nádhera,“ vzdychaly elfky. „Zazpívej ještě něco...“
Marigold hrál na loutnu, improvizoval verše o lásce, svým hlasem vyplňoval prostor mezi lesními stromy a očividně rozehříval city jindy tak chladných elfek.
Ty se mohly přetrhnout, která ho potěší víc.
Když Marigold nad ránem usínal, zmožen zpěvem a láskou, nedokázal rozhodnout, která ho obdivovala nejvíc.