Pomazaný

Vždycky jsme měli soudce. Nebylo nám to snad dost?
Kdysi jsem o tom nepochyboval.
Pak ale přišel ten, který slyší Boží hlas.
Utekl jsem, schoval jsem se.
Tehdy jsem ještě věděl, že moc znamená jen břímě, které jsem nebyl připraven nést.
Nebylo mi to nic platné, vyžadovali to ode mě.
Povinnosti proměnily tu dávnou kapku oleje na mé hlavě v dusivý vodopád pochyb, strachu... a zuřivosti.
Tóny harfy, původně tak konejšivé, zazněly posměšně.
Teď tu stojím, v ruce mě pálí uřezaný cíp vlastního pláště, jako poslední výčitka.
Výzva od mladšího, šťastnějšího soka.
Já na Božího pomazaného ruku nevztáhnu. A ty?