Můžeme

Stála před ní, překrásná žena v načechraných šatech, které sahaly až na zem. Nahoře začínaly inkoustově modrou a dolů přecházely přes tyrkys až k zelené, která ji ladila s očima. Očima jasnýma jako hvězdy. V hnědých vlnitých vlasech měla květiny a dívala se na ni smutným pohledem.
„Proč jsi mě zatratila, dcero moje?“
„Cože?“
„Nenasloucháš. Copak nevidíš? Umírám. A vy se mnou.“
„Kdo jste?“
„Ty víš, kdo jsem. Moc dobře mě znáš. Každý den po mně chodíváš. Beze mne neměla bys, kde žít. Beze mě nebyl by nikdy blahobyt. A přesto, ke své Matce chováte se takto. Zastav to. Můžeš.“