DMD 2016

Je to rychlejší a snažší než usínání...
Protože usínání už vůbec není snadné.
Cítíš v něm mozkomorův dech, studené vlhké kameny, šepot mrtvých přátel.
Usínání bolí.
Není ani rychlé. Dlouhé hodiny zíráš do stropu, nasloucháš ozvěnám starých hovorů, počítáš své viny.
Spánek také není snadný. Když nakonec přijde, odháníš ho od sebe s křikem, zalitý studeným potem.
Ani alkohol není snadný. Vytahuje všechny staré rány. Alkohol bolí.
Spánek po něm možná přijde rychle a snadno, ale neléčí. Nechává tě s hlavou plnou ostrých střepů, protože nic není ostřejší než výčitky.
Tohle je jiné.
Umírání nebolí.
A James a Lily čekají.

Byla jsem unavená, ale konečně jsem měla chvilku pro sebe. Možnost si číst, psát, prostě jen tak brouzdat po netu bez neustálého přerušování. Uvažovala jsem, jestli nemám udělat něco do domácnosti, protože to bylo potřeba jako sůl a moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec pár tišších věcí jsem zvládla – třeba připravit myčku, umýt nádobí, které do myčky nesmí a připravit základ na zítřejší oběd. Čím jsem byla unavenější, tím méně jsem chtěla jít spát, respektive jsem si říkala, ještě se podívám na tohle a tohle. Ohodnotila jsem pár drabble, na komentáře jsem už neměla mozek. A teď spát.

„Spát!“ zachrula sebou do polštáře.
„Teď?!“ když krev vzbouřená, že by plakal mízu?
„Zpátky!“ zavelel pod tyčidlem. „Viděli jsme dost…“
„Nyní?“ tady?, před branami hradu, sotva si na nepohodlí výšlapu zvykla? „Zbláznil ses?!“
„Nechtěl bys už dospět?!“ zavrčela, když uprostřed polštářové bitvy i on.
„To už je zbytečný,“ plival peříčka, „vždyť to mám za pár!“
„Hodláš se zpít do němoty?!“ drtil mezi zuby k ránu.
„Jen sklííí-nku, jen oka-mžííí-ček,“ breptala.
Když muž a žena, Sovoskřivan a Medvěd, Lev a Býk.
„A teď spát!“ řekli současně, když vstoupili – každý jinými dveřmi – do dětského pokoje.
Podívali se na sebe, mrkli, usmáli se.

Shromáždění mužů mávajících transparenty blokovalo celou ulici. Na střeše zaparkovaného automobilu stál řečník s megafonem, do kterého vyvolával hesla sklízející v davu bouřlivý potlesk.
"Jsme stejně chytří a schopní jako ženy a proto nesmíme být omezováni na role pouhých kuchařů, uklízečů a pečovatelů! Pryč s ženským útlakem!" Na závěr svého proslovu vytáhl z kapsy suspenzor a zažehl pod ním zapalovač. Ulicí se rozlehl mužský jásot, když symbol útlaku vzplanul.
Pošahaní maskulinisté, pomyslela si kolemjdoucí žena v kalhotovém kostýmu s koženou aktovkou v ruce a pokračovala v cestě z práce domů, kde na ni čeká její milující manžel s teplou večeří.

-Pán knihovník, hľadal som jednu knihu, no nenašiel som ju vo vašej knižnici. Máte niekde záznamy, čo majú iné knižnice?
-Sú dosť neaktuálne, ale mám.
-Ďakujem.
Hľadal, hľadal... a našiel. De Tribus Impostoribus vlastnila knižnica v Janove.
Vydal sa na cestu. Bez svojho mohamedánskeho kamaráta sa cítil zraniteľný, ten ale nechcel, že by ho šikanovali, tak zostal doma. Tá kniha by mohla pomôcť zbaviť sa nenávistnej nálepky. Vozom, peše a loďou prešiel pol Európy.
Janovská knižnica bola obrovská. Ale večer to našiel. Vtom ho niečo trafilo do ruky.
-A teraz spi, rúhač. Túto návnadu sme pripravili na takých, ako ty.

"Jupí, teď něco z hospodského prostředí a hned potom něco na Sherlocka. Pak něco na Harryho Pottera, to tě vzdycky baví a taky něco romantického. Jo a něco veršovaného, přece musíme mít alespoň jedno dílko veršované. Tohle je tak skvělé období," rozplývala se múza.
"Teď ještě uložit... Uf, tohle bylo poslední," oddechla si drabblistka.
"Co budeme dělat teď?"
"Teď půjdeme spát."
"Spát? Nemůžeš jít spat! Musíme tvořit. Musíme psát a vymýšlet."
"Mám měsíční spánkový deficit, takže jdu do postele a ty si dej na chvíli pohov."
Múza si sedla do kouta a objala si kolena.
"Už aby byl zase duben."

Toho dne se oba pánové tvářili potměšile. Jako by měli připravený trik století a ne jenom pár kouzel.
"Založíme školu!" prohlásil Godric.
"Ale ne ledajakou," přidal se Salazar.
"Bude to škola pro stejně nadané, jako jsme my čtyři," dokončil Godric myšlenku.
"To je báječné!" vypískla Helga.
"Skvělý nápad. Kdy začneme?" přidala se Rowena.
Godric se Salazarem na sebe podívali.
"No víš..." začal Godric.
"Řekli jsme, že ji založíme MY. Je to záležitost pro nás muže. S vámi, dámy, jsme nepočítali," vysvětloval Salazar.
Poté co Salazar s Godricem půl dne zvraceli slimáky, usoudili, že k tomu možná holky asi přizvou taky.

Šest let.
Právě tak dlouho to bylo, co jeho život začal dávat smysl.
Vyžadovala od něj mnoho.
Donutila ho, aby se kontroloval.
Ukázala mu rozkoš, o jaké ani nesnil.
Dala mu lásku - takovou, kterou uměl přijmout.
Pomohla mu, aby pochopil sám sebe.
Naučila ho všechno, co znal.
A teď byl konec.
Konec pro ně dva.
Začátek pro něj?
Doteď se podvoloval.
Nastal čas převzít otěže.
Své tělo měl pod kontrolou.
Jaké bude ovládat někoho jiného?
Snášet bolest bylo očistné.
Způsobit, že se promění v extázi, bude božské.
S hlubokým nádechem se ve svých jednadvaceti bývalý submisiv začal učit být dominantní.

Bože, to je psí život! No co byste tomu řekli?
Dopoledne na zahradě. Celou ji posekat! A ještě výhrůžně vrčet na tu věc, když se ke mně přiblíží příliš. Vybájovat se v trávě a zvítězit nad klackem.
Přijdeme domů a prej „Blackie, schody!" A já musela závodit s výtahem, kdo bude dřív až ve třetím patře!
Pak luxování. To taky jednoho utahá. No, aspoň jsem si nechala vyluxovat kožich, to jediné je na té činnosti přijatelné.
A nechat se krásně vyčesat. No dobře, když mě při tom chválí…
Prostě rušný den.
Konečně pelíšek.
Zííív.
Několikrát se otočit.
Uvelebit se.
Chrníčkovat…

Nemohla usnout. On nespal už mnoho dní.
Tuto noc se vše rozhodne.
"Dítě, slyšíte mě?"
Byla vyděšená, nevěřila. Poradil jí, ať spánek předstírá a čeká.
Udeřila druhá hodina s půlnocí, dveře ložnice se otevřely, a dovnitř se vkradla temná postava. Přistoupila k lůžku, vlila něco do sklenky, chvíli poslouchala, a pak zmizela.
Její zděšení bylo ještě větší.
Dal se poznat. Slíbil jí pomoc a lásku toho, kterého milovala.
"Musíte mi věřit, Valentino. Teď budete spát. Dlouho. Ale i kdybyste spala sto let, i kdybyste se probudila v tom nejčernějším hrobě, pamatujte: jste pod ochranou mou, a lásky Vaší a Maximilienovy."