DMD 2016

Co se vlastně za uplynulý rok a půl? Dva roky? vlastně stalo? Mimozemšťané zničili planetu, já se pomstil, zachránil Jonáše, stal se otcem. Všichni jsou spokojení, tedy skoro všichni. Bratři jsou spokojeni určitě, já trochu, Ten druhý vůbec. Stále mi do všeho kecá a snaží se mi radit. Poslední dobou jsem se ho však naučil ignorovat, což mu vadí ještě víc. Saladin teď stojí v naprosto žalostném stavu ve vstupní chodbě, ale protože sám uznal, že již není potřeba, uložil jsem ho ke spánku a vypnul.
„Dobrou,“ rozloučil jsem se se starým přítelem za pohasnutí poslední kontrolky na palubním pultě.

Po měsíci naprostého utrpení, mučení mého mozku, kdy jsem si sahal pod ucho a ujišťoval se, že mi skutečně nevytéká zvukovodem, jsme se společně dostali k tomu, co muselo přijít. Dnes je posledního a já úlevně sepisuji na té samé klávesnici, co posledních šest let, poslední drabble.
Vždy si říkám, už jsem veterán. Nic mne nemůže překvapit. Letos jsem si znovu ověřil, že může. Už mi zbývá vám všem strašně moc poděkovat za další senzační rok plných skvělých a vtipných drabblat. Můj mozek zase může jít na rok spát, než ho z jeho senzačního snu opět vytrhne tahle skvělá šílenost.

Nocí se nesou tiché hlasy a tlumený smích. Občas se ozve noční zvíře, ale kraj okolo nás vesměs spí, jen na obloze se spokojeně pasou hvězdy. Hlídáme je a krademe stále další chvilky pro další slova, další střípky porozumění. Postupně se k nám vloudí kapky rosy i dospívající mlha, chtějí se zavrtat do našich spacáků a v posilujícím spánku sbírat síly na boj s nadcházejícím svítáním. Noc je čas zklidnění, sovám a netopýrům navzdory, však hvězdy utekly z nebeské pastvy do našich očí. Pozorujeme ten klid.
Spát budeme až ráno, kdy se vše probudí a bude se nám spáčům smát.

Bylo to zvláštní. Tedy ne samo o sobě, všichni už někdy tuhle věc viděli, ale ve svých specifikách. Leželo to na stole a tvářilo se to, jako kdyby to neumělo do pěti počítat.
Ozbrojena patřičnou třímetrovou tyčí, šťouchla do toho.
Prohnulo se to a vydalo to zvuk jako smečka koček, které se dožadují vpuštění do ložnice.
"Fascinující. Zřetelně tam slyším tóny známé pravoslavné náboženské písně."
Pak najednou pískot ztichl.
Ode dveří se ozvalo zakašlání.
"Býli býste tak hódné," pravil v nich stojící ušatý hlodavec s ruským přízvukem, "a vrátilí mi to? Taktícký zájic bez tlapky se na Entěrprise vrátit nesmí."

Skloním hlavu a náš průvodce mi na krk pověsí zaječí packu jako ochranný talisman. Napadne mě, jestli patřila nějakému vzdálenému příbuznému Alenčina průvodce. Zavrtím hlavou a podívám se na své společníky. Vytipovali si nás v jedné snílkovské seznamce a teď stojíme odění ve zbroji, připravení na cestu.
Zableskne se. Ocitneme se před lesem, kde žijí náhody, sny a noční můry. Sem se po nocích utíkají schovat duše puberťáků před svými nechápavými rodinami a protivnými spolužáky. Tady některé můry nestydatě polykají jejich energii a naději.
Jdeme sem vnést více hezkých snů a pobít některé můry.
Pohladíme talismany.
Tak vzhůru do toho.

Nemohl spát. Zíral do tmy a hlavou se mu honily neuspořádané myšlenky jako chuchvalce prachu. Na podlahu jeho pokoje oknem dopadaly měsíční paprsky. Zvedl se a šel se podívat na noční oblohu.
Byla to nádhera. Na nebi se rozsvěcely hvězdy jako lampiony puštěné nad vodou po větru, který kolem nich proudil v odstínech tmavé modři a žluti. Nekonečné víry nekonečných galaxií.
Uchvácen výjevem postavil na stojan čisté plátno a začal horečně malovat.
Začalo pomalu svítat, když svůj obraz dokončoval. Lampiony zhasínaly v atmosféře a měsíc nahradilo v nebeské stráži slunce.
Vincent ulehl na lůžko plný spokojenosti.
Usínal s klidnou hlavou.

"Ne haverlanti, tady to nejde, půjdeme ještě dál. V chráněné zóně se tábořit nesmí."
"Ty můžeš!"
"Holoubku, já první musím jít příkladem."
Došli jsme na přírodní písečnou pláž.
"Strejdo, máš stan?"
"Na co stan? Pomoz mi!"
Sňal jsem pod batohem zavěšené stočené plátno nastříkané polyuretanem, s všitými háky a bodci. Za minutu se kolem stromu vypínal přístřešek. Pod ním se na igelitu uvelebily děti do svých spacáků. Pozdní letní slunce klesalo za les a rozlévalo tu a tam po zemi kaluže světla. I komáři dali pokoj. Miluji, když den usíná. Obě děti tvrdě usnuly. Ještě občas ze sna volají tatínka.

Zazvoní budík.
Ešte nemusíš vstávať. Vonku je strašná zima. A fúka tam. Ostaň so mnou ešte päť minút, budem ti generovať teplo...
O päť minút neskôr.
Dnes nemusíš vstávať. Veď je sobota. Môžeš byť so mnou dlhšie. Kam by si chodila? Je tu tak mäkko a teplo...
O dve hodiny neskôr.
„Ó, nie! Zaspala som! Prídem neskoro do práce!“
Chvatné pretieranie očí, obliekanie, chlípanie horúcej kávy.
Pri odchode venujem perine zachmúrený pohľad.
„Je to tvoja vina, potvorka!“
Perina sa tvári nevinne. Zajtra to skúsi znova. Napriek tomu sa k nej každý večer vrátim.
Veď je tam tak mäkko a teplo...

Otče můj, pane můj, směr krokům dáváte,
vždy jsem byl poslušen tomu, co říkáte,
hleděl jsem do očí z kalené oceli,
jež tolik poznaly, jež tolik viděly.
Přání a žádosti byly mi rozkazem,
toužil jsem zaslepen být vaším obrazem,
neviděl, neslyšel, myslet jsem odmítal,
když jsem vám po boku co váš pes klopýtal.
Meč svůj jsem vytasil, horkou krev prolíval,
v mrazu a v požáru při vás jsem prodlíval,
bez všeho věřil jsem, že náš voj reptá,
slepý syn, poslušný, na nic se neptá.
Jak rád bych pro vás šel na konec světa,
prosím vás, rozkažte, po mně je veta.

Sunkáč Kid měl smělé plány bude konec poroby,
on už lidstvo jedou provždy svým záměrům podrobí.
Nebýt Butche Káčidy, známého to nelidy,
který lidi jenom kloval, už by si je převychoval.
Denně nosili mu jídlo, spravovali jeho sídlo,
jenže tenhle vzteklý kur opanoval jejich dvůr.
Tak si řekl, to je moc, popřál Butchi dobrou noc
a Butch padl mrtev k zemi, nenáviděn kury všemi.
Jenže když to člověk viděl, za Kida se zřejmě styděl,
a tak nechal zlobivce zaplavat si v polívce.
Malý chlapec slzy roní, měl Sunkáče hrozně rád,
pohádky, to není pro mě, bručí táta, "a teď spát."