Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Musíš poznat moji krásku!"
"Ty máš zase někoho nového?! Co se stalo se Sarah?"
"Studuje v Americe."
"A Greta?"
"Nemá čas, trénuje hipogryfy na závody."
"Mary?"
"Pche! Mary má mudlovské kurzy sebeobrany, učí se finsky a studuje na odeklínačku."
"Vybíráš si moc emancipovaný holky, to je ten problém."
"S tím je konec, tahle je pro mě jako stvořená."
James dostal záchvat smíchu, když mu Sirius hrdě předvedl nablýskanou motorku.
"To je moje holka! Udělá, co mi na očích vidí!"
Že to není tak úplně pravda, zjistili, když po půl hodině letu začala motorka metat vzdušná salta a málem je vyklopila.
Navazuje na: http://sosaci.net/node/22789
Díky hodnotitelkám, všem pisálkům, čtenářům, kachnářům, komentátorům, sosačkám a mojí rodině (co by to bylo za proslov bez díků rodině?), včetně přítele, který prokazuje už šestým rokem neuvěřitelnou dubnovou trpělivost...
Pro mé věrné komentátorky: Aries, Eillen, neviathiel a Profesora. Bez vás bych to asi nevydržela psát celý měsíc. Takže díky.
Vteřina ničeho.
Karl na kolenou upírá oči na stříbrný amulet v Hermanově ruce. Obsidián se rozhoří temným ohněm. Duše Karlova otce a všechna jeho síla se do něj vsákne, rozžhaví ho. Střibro se vpaluje do prstů, ničí. Herman se zhrozeně podívá na svou stříbrnou dlaň. Už chápe. Křičí. Nelidský, zbytečný řev.
Zbytky amuletu už nevydrží přetížení. Zhroutí se do sebe, vzápětí explodují. Hlína a hrabanka vyletí v kulatém oblaku do korun stromů a brána pukne. Křik nahrazuje svistot třísek, bodají, zarážejí se do dvou těl na zemi.
Karl se dívá na Česťu. Naposledy? Pak zavírá oči.
Je čas jít spát...
Inu, je to tu. Musím říct, že to byl úžasný zážitek. :)
-Čím je to väčší katolík, tým viac ma nenávidí.
-Nečudo, si mohamedán.
-Ja nikomu neubližujem.
-Cirkev ťa neovláda, prekáža im to.
-Táto cirkev je banda mocichtivých klamárov.
-Vaša nie je?
-Nie. Neprikazujú nenávisť.
-Nič s tým nespravíme. Naše myšlienky nie sú zakotvené v žiadnych prastarých spisoch ako tie ich.
-O jednom by som vedel.
-Čo máš na mysli?
-De Tribus Impostoribus. O troch podvodníkoch.
-Ááá! To nie!
-Prečo sa toho všetci bojíte ako diabla?
-To je spis zla! Ak to u nás nájdu, umučia nás!
-Ukážeme im len vybraný úryvok, na prastarom papieri.
-Dobre, skúsime to zohnať.
-Kde?
Pokračovanie čoskoro.
-pokračovanie http://sosaci.net/node/23009
-zhruba do devätnásteho storočia boli moslimské krajiny oveľa tolerantnejšie a otvorenejšie ako európske, potom to obrátil vahábizmus (súfizmus)
-De Tribus Impostoribus (O Troch Podvodníkoch/Traktát o třech podvodnících) je legendárny spis (ktorý bol možno iba konšpiračnou teóriou pre prisudzovanie jeho autorstva politickým oponentom), ktorého obsah bol údajne kritikou cirkvi ako veľkého manipulátora ľudu, spomínaný už na prelome tisícročí
Počítejte se mnou eufemismy.
(Epické vyvrcholení příběhu zítra.)
Kráčeli ulicemi Vídně a stejně jako všichni vzdělaní lidé hovořili o římském právu. Kdyby je někdo míjel, nevěděli by o tom.
V salónu čekala Beatrix, oděná v oceli. Zorničky se jí rozšířily, když kromě Anety spatřila i Alexandra. „To nemyslíš vážně!“ Povstala z pohovky jako anděl pomsty a úsečně vyzvala bratra k rozhovoru.
Oba zůstali, zatímco Beatrix byla tažena ze dveří. Hádali se krátce a nesmírně tiše, asi jako zrnka prachu mezi knihovními policemi. Pak se Wilhelm vrátil.
„Co se stalo?“
Pousmál se, smutně a unaveně. „Sestra se emancipovala. Ostatně soudím, že již bylo na čase.“
Toho večera zůstali sami.
Ráda bych Beatrix představila dřív a nachystala si ji na tuhle dramaticky nedramatickou komorní scénu, vysvětlila vám všechny její životní postoje a filozofii, ale jsem lemra. Takže tady (nebo příští rok ;)): Beatrix je ten typ člověka, který všem řídí život, hlavně proto, že s vlastním není spokojená, a hodně jí záleží na tom, co si o ní ostatní myslí. Proto Alexandra (nakonec vcelku logicky) považuje za hrozbu, potenciální ohrožení pověsti rodiny a její vlastní. Pokud to dříve nebylo jasné, až dosud sdílela s Wilhelmem domácnost, a to zhruba od doby, kdy ovdověla (cca 4-5 let). Je tam backstory, ale to až někdy v příštím životě ;).
"Tatí, pohádku!"
"Dobře. To byl jednou jeden pán, usnul na přednášce a zdálo se mu o městě, kde byla omezená nepřekročitelná rychlost. Míjel ho cyklista, a jak se vzdaloval, pánovi se zdálo, že zčervenal až infrazčervenal."
"Tatí, jaká barva je infračervená?"
"To už není barva, ale záření, to nevidíš."
"Jak to, že ji viděl ten pán?"
"Asi měl hadí oči."
"A jak vidí hadí oči?"
"Spát! Oba!" rozehnala diskuzi maminka.
Syn objal plyšového hroznýše. Celou noc mu had šeptal, jak vlastně fungují jeho oči.
Otec usnul nad korekturami své knihy. Tu kapitolu musí přepsat, aby byla srozumitelná i čtyřletému děcku.
Osoby a obsazení:
George Gamow (1904 – 1968), původně sovětský, poté americký fyzik
Lyubov Vokhmintseva (vdala se 1931 ještě jako Ljubov Vochminceva za Georgije Antonoviče Gamova, zemřela 1985), zvaná Rho, sovětská fyzička, jeho žena
Rustem Igor Gamow (* 4.11.1935), jeho syn, profesor mikrobiologie na univerzitě v Coloradu
George Gamow je kromě své vědecké kariéry (teorie velkého třesku apod.) i autorem skvělé popularizační knihy Pan Tompkins v říši divů (poprvé vyšla v roce 1939, poslední příběhy napsal v roce 1967).
Pan Tompkins, hrdina jeho knih, vždycky usne na přednášce svého tchána fyzika, a pak se přenese do světa fyzikálních zážitků, kde prožívá let rychlostí blízkou rychlostí světla, poslouchá operu o kosmologii a podobně.
Jeho syn Igor je mikrobiolog a studoval i infračervené detektory hroznýše královského. Krom toho přepsal příběhy svého otce do podoby komiksu, který začal vycházet v nedávné době.
Původní knihu obohatil další nositel Nobelovy ceny, Russell Stannard, o nové kapitoly z moderní fyziky (například cyklotron) a vydává ji nyní pod názvem Pan Tompkins stále v říši divů.
Děkuji všem čtenářům za přízeň, přeji dobrou noc a geniální inspirativní sny.
"Dal jsem vám jasný rozkaz," prohlásil s tvrdým výrazem na vrásčitém obličeji generál O'Neill, "máte okamžitě vyklidit Hefaistos a zničit loděnice termojadernou bombou."
"Při vší úctě pane, ale Hefaistos je teď nezávislá planeta, rozkazy nám nedáváte," namítl Tomas, ve tváři neméně tvrdý pohled.
"Je vám jasné, co si myslím o takovémto chování?"
Tomas se uvolnil, ale navenek nedal nic znát: "Ano, generále."
O'Neill vstal, přešel k velkému oknu.
"U Komise vám to tak snadno neprojde. Nemůžu vás před nimi chránit. Nebudu vás moct ochránit před nikým."
"Vážím si vaší starosti, pane, ale vyhlásili jsme přece nezávislost. Musíme se ochránit sami."
Liška se slastně protáhla a zavrtala se do peřin. Dneska vstávat nemusí.
Stejně jako včera a předevčírem.
Má svůj klid. Napořád.
Ta pitomá, špinavá válka konečně skončila a ona se nemusí potulovat tou pitomou, špinavou krajinou a doufat, že ji nezabijí pitomí, špinaví nepřátelé.
Ne, má volno. Už navždy.
Postel a plnou penzi... a panáčka na pobavení.
Tak proč cítí takovou prázdnotu?
O dva měsíce později to bylo ještě horší.
O dva měsíce a jeden den později už bylo všechno jinak. Podepsala desetiletý kontrakt a táhla se pitomou, špinavou krajinou spolu s hordou pitomých, špinavých spolubojovníků.
Překvapivě se cítila svobodná.
Říkali jim, že nejsou dost dobří na takovou práci. Říkali jim, že nedokážou zvládnout tak složitou věc. Říkali jim, že se hodí jen na podřadné úkoly. Ale byli neodbytní a rozhodli se, že všem dokážou, že se v nich mýlili. Začali se učit létat. Byli dobří. Tak dobří, že netrvalo dlouho a vznikla první čistě černošská letka. Ještě pořád jim ale málokdo věřil, než začali sestřelovat německé stíhačky, a to ve velkých počtech. Jejich Mustangy s červenými ocasy byly postrach jak ve vzduchu, tak i na zemi. Dokázali, že na to mají. Že se bílým vyrovnají. Ba je i překonají.
Je o nich vynikající díl z Leteckých stíhačů v boji. Kdo o tom moc neví, doporučuji se na to podívat.
„Nejsem jejich majetek,“ syčela podrážděně.
„Pořád tu pro ně musím být! Slyšeli někdy o syndromu vyhoření?!“
Byla vyčerpaná. Nemohla ani proplakat noc: I během té ji někdo stále volal.
„Mám nárok odejít,“ říkala si, „mám stejná práva jako... Jako kterákoli jiná entita! Vždyť já tu nikdy nejsem pro sebe! Budu samostatnější, budu se řídit sebou, nebudu...“ Ani to nedořekla a volali ji.
Bohové se sháněli po vhodných darech. Činili tak značně lidsky po vzoru tetičky, která ochotně předá dál nejohavnější nejzaprášenější amforu. Divili se, že se přihlásila ona.
Šťastně se stulila na samém dně skříňky. Konečně měla na chvíli klid.
Její paní nemohla otěhotnět.
Už nebyla nejmladší, a pán také ne.
Použila ji jako "sekundantku".
Na její názor se nikdo neptal.
Ale teď se ho dozvědí.
Oni oba.
Těhotná služebná by měla být víc než neplodná paní.
Nosí přece pod srdcem pánovu budoucnost... jejich budoucnost.
Ani peklo si nezadá s hněvem žárlivé, rozbolavělé ženy.
Služebná útěkem zachraňuje... co?
Vlastní důstojnost? Tu už dávno nemá.
Svůj život? K čemu ten by byl?
Život dítěte...
Ten, který vidí všechno, ji chápe.
Dává jí zaslíbení - stejné, jaké slyšeli ti, kteří nad ní měli moc.
Na Jeho pobídku se pokorně vrací ke své paní.
