Guiliom a jeho úvahy o Crevanovi a jeho očích
Guiliom je trochu poetický, co se jeho seržanta týče
Stojí vedle něj jako socha. Přesto ví, že se dokáže pohnout rychleji, než by kdo čekal. Jeho přítel. Nejvěrnější parťák a bratr.
Třebaže je nespojuje stejná krev, často se smějí, že spolu už tolikrát krváceli, že ji musí mít společnou.
Když se k němu otočí vidí v těch ocelových očích nekonečný obzor.
Dálky bez konce.
Bolest.
Smutek.
Smích.
Radost.
Poťouchlý sarkastický humor.
Přátelství.
Lásku.
Život.
Smrt.
Víru.
Vždy má pocit, že se v nich utopí, jsou to ocelová jezera bez konce.
Ale nestane se tak. Mají konec. A jsou v nich hvězdy.
Malé.
Žluté skvrnky.
Ostrůvky v nekonečnu.
Znamení naděje.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Líbí se mi, jak jinak může
Lejdynka
Líbí se mi, jak jinak může člověk vypadat v očích různých lidí, podle toho, co a jakou stránku z něj znají.
JJ
Renard
mě taky. Přijde mi to fascinující
Je. Škoda jen, že člověk se
Lejdynka
Je. Škoda jen, že člověk se vždycky dozví jen to, co je mu ten druhý ochotný ukázat a pak může o dost přijít.
Nemyslím si
Renard
Nemyslím si, každý máme právo na svá tajemství ;) a ty největší ukazujeme jen těm, co si sami zvolíme. A tak je v pořádku, že je Crevan pro někoho sarkastický bastard, pro jiného hrdina a pro dalšího jen jeden ze seržantů Templářů.
Život bez tajemství, by byl nuda ;)
Máš pravdu. Každý člověk má
Lejdynka
Máš pravdu. Každý člověk má vrstvy (jako cibule).