Kožená bunda

Poprvé ho potkal ve Vísce. Kostelík na kopci tak vysokém, že dosahoval snad až k mrakům – babičku tam kvůli bolavé noze vyvezl ve starém passatu.
Otec Vladimír se přiřítil na horském kole; zbrocený potem, zadýchaný, ale v dobrém rozmaru. Jako vítr letící kolem pozdravil babičku a rázem zmizel. Asi zpoždění.
„Tos mi, babi, neřekla, že ten novej farář je tak pěknej chlap,“ podivil se.
„Ondřeji!“
„No co?“
„Tohle by si dřív nikdo nedovolil,“ zabědovala stará ženuška. Pak ho zatahala za klopy. „A to půjdeš do kostela takhle? Za mých mladých let by do chrámu Páně v kožené bundě nikdo nevkročil!“