Nejdelší noc

Dva temně modré drahokamy na mě hledí z nekonečné dálky. Jsem to já, kdo si připadá jako dítě. Pohled mého syna se do mě vpíjí s nadějí. Jsou to oči bytosti, která ví mnohem víc než já, ale než se naučí mluvit, vše zapomene.
Drobný hrudníček se chvěje prvními nádechy. Do noci se ozývá pláč. Tichý hlas doktorky konejšivě promlouvá opodál. Připadám si, jako bych se na sebe díval zpovzdálí. Z digitálního displeje svítí tři čtyřicet. To se mi vryje do paměti.
Pohlédnu s obdivem a pýchou na svoji ženu, která vyčerpáním usnula.
„Jen odpočívej, moje milá. Ledňáček už přiletěl.“