Být sebou

„Žiješ pozpátku. Od svítání do večera jenom mládneš.“
Armandův škádlivý hlas zvoní smíchem.
Podrážděně zamává rukama, aby lak na pečlivě upravených nehtech rychleji schnul. Ráno nemá na žerty náladu, i když má Armand pravdu.
Cestou do kavárny se zimomřivě choulí v kabátu, vlasy skrývá pod šátkem.
Po obědě sundá plášť a rozevlaje lokny.
Večer v klubu se promění v mladičké děvče, zářivé, rozesmáté, tančící nad hlavami dychtivých mužů natlačených pod pódiem.
Po půlnoci shodí líčidla i šaty, a rázem je nejmíň sama sebou.
Armand však svého přítele s šedivějícími vlasy a jemnými vráskami ve smutném obličeji miluje ve všech podobách.