V pláních

Přeju všechno pěkné! Snad jsem se trefila do přáních, ač mi romantika sklouzla do trochu temnějších tónů... a snad jsem moc neublížila cti své tvorby, když jsem si troufla na něco, co přerostlo rozsah drabble.
Po dvou dnech v nekonečné zvlněné pláni, kde se šedá zvolna přelévala v rezavou a fialovou, jí přestávaly sloužit smysly. Brodění se nad kolena vysokými trsy trav a keři vřesu, který jí utahoval sukně kolem nohou, se stalo únavným již po několika hodinách a nyní každý další krok představoval jen další příval zoufalství.
Jakkoliv byly podmínky v Lowoodu tvrdé a nemilosrdné, nic ji nemohlo připravit na několikadenní plahočení se obrovským vřesovištěm, kde nebyl jediný ovčácký přístřešek či alespoň strom v dohledu desítek mil.
Od své poslední zastávky ušla sotva sto yardů a znovu se vyčerpaně posadila. Její drobná postava téměř zmizela v moři fialových kvítků. Setrvalé mrholení ji promáčelo na kost. Křečovitě se třásla a ani při největší snaze to nedokázala ovládnout na víc než na pár okamžiků. Hlava jí klesla k rameni, vyčerpáním usínala. První sny bývají nejživější. Zdálo se jí o thornfieldské chodbě nad schodištěm, kde malá Adèle skáče po běhounu panáka a snaží se nahlas počítat anglicky. Pak se znovu viděla ve chvíli, kdy s Monsieur Rochesterem prvně pila čaj. Snažil se dopátrat jejího charakteru. Znovu kladl ty své podivné otázky. V příští chvíli s ním stála sama na pustém kamenitém pobřeží a jeho naléhavý hlas ji žádal o nemožné.
„Podej mi květ, Jane. Dej mi květinu!“
S leknutím se probudila. Zpět uprostřed ničeho. Obrazy byly pryč, hlas jí dozníval v uších. Přes sukni i spodničku ji štípaly listy bodláku. Rostla jich tu pod vřesem spousta. Jejich bílé hlavy místy svítily z moře okolní krajiny.
Zmámená posledním snem, spíš napůl spící než bdělá, utrhla nejbližší ostnatý květ. Vstala. Vydala se dál a za chůze trhala do kytice k bodláku větvičky vřesu. Okraje dlaní pálily, porost dál znemožňoval postup vpřed. Měla květ pro Edwarda...
Únavou znovu klesla. Kytici odložila, znovu přišly sny. Ani nevěděla, pokolikáté již opakuje stále to samé.
Z nejbližšího návrší sledovaly černou postavičku uprchlé guvernantky dvě slečny. Nevšimla si jich. V téhle pláni už ani neočekávala nějaké známky života. Pohybovala se nesnesitelně pomalu stále vpřed.
„Asi bratránkovi ublížím,“ zavrčela Miss Susan a zamyšleně cuchala hřívu šedého poníka.
„Tos měla už dávno. Ale vlastně příběh, že jo...,“ pozvedla obočí Miss Gwendylon.
Stmívalo se. Poslušná věčného řádu svého pevně zaškatulkovaného života, našla si Jane malou prohlubeň v půdě a pokusila se ulehnout ke skutečnému spánku. Propadla se do prázdna, ve kterém neslyšela dopad kopyt na měkkou hlínu ani tichý rozhovor uprostřed noci.
„Dej to sem... jo, tak.“ zahrnutí látky
„Heleď, tekla jí krev.“ opatrný dotek
„Máš chleba?“ šátrání
Probudila se za plného dne, unavená stejně tak, jako večer předtím. S údivem zjistila, že se asi nevědomky přikryla šálem, který včera pokládala za dávno ztracený. Bolela ji hlava. Posadila se a trochu si uhladila sukni. Cosi nahmatala v kapse. Našla v ní patku chleba ne nepodobnou takovým, jaké dostávala v Lowoodu. Snědla ji v mžiku a zmámeně zaháněla otázky, které ji provázely.
Musela dál. Zdálo se jí, že na konci dlouhé úžlabiny nad okrajem svahu vřes končí. Měla pocit, že se tam někde leskne břidlicová střecha, ale zakázala si podlehnout naději. Utrhla nový bodlák.
Ať už to byl Bůh, osud nebo náhoda, byla odhodlaná přijmout, co si sama uložila. Trest si nezasloužila, ale na Thornfieldu zůstat nemohla. Musela by se nenávidět k smrti. Zásady, které ctila, byly jako magický kruh kreslený bílou křídou. V životě by je nepřekročila. Jen vlastní chybou přišla o své věci. Nepozbyla však vědomí toho, co je správné a co je nutné. Věděla, že se neutrápí, ačkoliv marná láska ji neopustila. Znala svou sílu – znovu a znovu se jí připomínala se obrazem onoho rozhovoru pod kaštanem. Nenávist se jí ani nedotkla. Berthu litovala a s ní všechny, kdo znali její příběh. Ona se nezapletla, svědomí ji nepronásledovalo a jen tak mohla kráčet dál, jakkoliv to bylo obtížné. Udělala několik dalších kroků. Těžce vydechla. A znovu.
Odpoledne už vcházela rozcuchaná a zablácená do bezejmenné vesničky. V pěkařství neuspěla. Jak víme, k večeru již seděla na prahu fary. Hospodyně ji vyhnala a Jane znovu přemohlo zoufalství. Civilizace byla stejně nehostinná, jako planiny vřesoviště.
Za tmy přišel StJohn.
...
A jestli se ti, drahý čtenáři, zdá, že na vánoční čas je to vyprávění trochu moc smutné, pak věz, že naše dvě milé slečny dohlížely na Jane po celou cestu od Whitcrossu až ke dveřím Moor House. Že jí Miss Susan nedovolila nestydnout a Miss Gwendylon jí poctivě ošetřovala nepatrné rány. Že pak obě trochu rozčarovaně ponechaly vyčerpanou mladou ženu v rukou Riversovy rodiny, když musely nechat příběh nerušeně ubíhat. A pokud bys, milý čtenáři, chtěl zvědět, co bylo dál, pak se neváhej připojit k Ebžence, až bude rozbalovat svůj vánoční dáreček.