Moje články

Fleix & spol se vydávají na Portu, aby zabránili zrovuzrození silně nežádoucího boha.

Seriál začíná tady: Felix se zbláznil a u každého dílu je v úvodní poznámce okaz na další.

Několik účastníků Porty bylo zadrženo pro výtržnost. Jednoho, který blábolil cosi o bozích, slunečních polibcích a vybuchujících srdcích, převezli na psychiatrii. Porta byla zrušena. 

Zato Vincenc zářil 

„Jsem netušil, že je na Portě taková sranda," liboval si, zatímco nakládal opět mrtvého Ferdu do auta. „Musím občas na nějakou zajít. Ták, je zabaleno, můžeme jet," zabouch kufr a nasedl.

Felix beze slova nastartoval. Přitom se snažil nevnímat spokojeně si pohvizdující Klaudii. Nehodlal to přiznat ani sám před sebou, ale tahle sebevědomá Klaudie ho znervózňovala. Přál si, aby se co nejdřív vrátila ta stará, věčně ustaraná, a neměl se za to rád.

Felixe zasypaly ženské. Vincenc bojoval s fanoušky. Walter vyslal do boje Ferdu a zavřel se v loďáku. 
Klaudie nečekala, až si někdo všimne jí. Vyhrábla z paměti všechny ty "dobré" rady, jak být lepší, spolu s frustrací, že je nedokáže následovat. Celé to zabalila do pocitu, že je všechno na hovno a vrhla k Eliovi.
Srdce boha na jeho hrudi po dárku hladově chňaplo a předalo dál. Krize středního věku plnou silou zasáhla boha naprosto nepřipraveného. Na okamžik strnul, pak se Eliovi v hlavě rozječel až kámen na jeho hrudi praskl. Nakonec vystřelil pryč, ve snaze tomu šílenému pocitu utéct. 

Uvědomovala si, že je mimo. Že by se měla probrat. Ale nechtělo se jí. Však oni si pánové bez ní chvíli poradí.

"Akorát že to pánové nakonec vždycky zkoní."

Klaudie sebou trhla. Tenhle hlas ve své hlavě nečekala.

"Nejsem v tvojí hlavě," ohradila se Ester. "Ta zdivočelá moc tě vykopla trochu víc mimo, než tušíš. Ale neboj, pomůžu ti zpátky."

"Proč? Nemáte mě ráda."

 "Nemám. Ale s Vincem je sranda. Nerada bych, aby mi ho to božátko pokazilo. A sama do toho bordelu nepolezu.  Dost na tom, že jsem tady. A teď zmlkni a dávej pozor, vysvětlím ti, co uděláš."

Felix se vrhl ke známému obličeji. Už si vzpomínal, kde ho viděl. Tenkrát ho považovali za oběť kultu a když se hlavní zášleh vybil jinam, nevěnovali mu pozornost. Tentokrát mu to vynahradí.

Náhle mu cestu zahradilo vyvinuté poprsí.

Pokusil se dámu odsunout, ale stála pevně.  A po boku se jí objevily další. Zaskřípal zuby. Jasně, mezi aspekty toho zmetka patří i vášeň a sex appeal. Ženy mu padají k nohám. A bohužel ho taky obětavě chrání.

„Srabe!“ houkl přes hradbu dámských předností za mizící postavou. „Schovávat se za ženské! Vylez a bojuj jako chlap!“

Elio-bůh se jen ušklíbl přes rameno.

Felix netušil, co s tím mají společného korály, ale došlo mu, že je něco špatně. Zapátral pohledem v davu a na jeho pozadí objevil tvář, která mu byla nepříjemně povědomá. Než ale stačil cokoliv udělat, rozletěly se dveře a dovnitř vpadli dva policisté s jedním z pořadatelů v závěsu. A svou pozornost bohužel zaměřili nikoliv na dav, ale na pódium.

„Zatýkám vás...," začal jeden. Felix na pokračování nečekal.

„Vinci!" houkl. Oslovený zdvihl hlavu a zmerčil policisty.

„Benga!“ zajásal a vrhl se jejich směrem. Ubozí příslušníci stačili už jen zaslechnout rozjařené: „Máte právo nevypovídat!“ než je Vincenc poslal do říše snů.

„Ztlum je!“

Klaudie vyhovět nedokázala. Sjednocená hradba myslí byla příliš silná. Mohla oddrobit kousek, ale to bylo málo. Pak něco začalo odlamovat větší kusy. Dobře tak. Ale... Zvláštní bylo, že ty kusy se nevracely, ale ani nemizely. Skládaly se v podivný korálový útes s obřím květem na vrcholu.

Nicméně tlak polevil a Klaudie na okamžik zaostřila na realitu. Vincenc vesele řádil v davu. Walter se schovával za mrtvolou a Felix... 

„Ne!“ vyjekla Klaudie. Pozdě. Svatý granát vybuchl v miriádě jisker.

***

Felix se překvapeně otočil ke Klaudii, vytreštěně zírající do davu. 

„Co?“

„Korály nekvetou," vydechla Klaudie a sesula se k zemi.

„Velevážené publikum, dovolte mi uvítat speciálního hosta!“ zadeklamoval Felix z pódia. Vincenc udeřil do bubnu a Walther otevřel bednu. Mrtvý udělal krok vpřed. A druhý. Klaudie pilně zachytávala vlnky údivu a měnila je v nadšení a víru v zázrak. Velmi účinně . Když Ferda uchopil kytaru, už nikomu nevadilo, že se pohybuje poněkud strnule a akordy drží jak prase kost. Publikum vřelo.

Jak voda na humra, radoval se Felix. Ještě chvilku a ten božský hajzl to nevydrží a skočí přímo do hrnce.

A pak dav překypěl a jako jeden muž se vrhl k pódiu v touze dotknout se svého nového idolu.

"Už jsme skoro na řadě. Musíme..."

"Já nic nemusím, já jsem pricezna!"

Felix se zadrhl v půli slova. Tohle od Klaudie opravdu nečekal. Pozorně si ji prohlédl. Tváře jí hořely a oči trochu ujížděly stranou, ale jinak vypadala celkem při smyslech. Což nic nedokazovalo.

"Tobě...?" začal. 

"Přeskočilo?" nenechala ho domluvit Klaudie. "Kupodivu ne. Jen jsem trochu předávkovaná kofeinem a irskou whiskey. A měla jsem strašnou chuť tě trochu nasrat. Měl jsi vidět, jak jsi se zatvářil," ušklíbla se pobaveně.

Felix se zas tak moc nebavil, pro jednou začínal být spíš nervózní. Nabuzený telepat bez zábran mohl jejich plánem slušně zamávat.

„Seš si jistej, že to tvoje božstvo dorazí? Za mě sem nemůže žádnej zázrakoprd s trochou sebeúcty strčit ani špičku nosu,“brblal Vincenc.

„Bez obav.“ Felix, vytáhl z kapsy zavírák a odklopil víko loďáku 

„Co blbneš?“ vyjekl Walter, když se špička nože opřela o tetování na hrudi mrtvoly. „Netrval jsi náhodou na tom, že to nesmíme ani škrábnout?“

„Trval,“ souhlasil Felix klidně. „Tehdy. Všechno má svůj čas.“

 Zatlačil na nůž a ostří proťalo jednu z linií. Porušená ochrana propustila pramének moci. A někde v ulicích zapomněli Elio s bohem na neshody ohledně harému a obrátili svou pozornost ve směru Porty.

Klaudie mávla kupónem na kávu. Před chvílí je dostala od pořadatele s omluvou, že zapomněl a rozhodla se je rovnou uvyužít. Všechny. Pravidlem jeden člověk jeden kupón se nehodlala nijak omezovat.

 Servírka, která rozumně usoudila, že jí to za hádku nestojí, jí donesla další irskou.

Klaudie by, pravda, dala přednost čisté whiskey, ale tu na kupóny nenalévali. A alkohol akutně potřebovala.

"Prý klídek, bude to brnkačka," zavrčela. "Ha! Brnkačka! Cítím se jak šílenec s mnohonásobným rozštěpem osobnosti. Ale koho to zajímá? Hlavně, že je Felix spokojený. Se mu na to taky můžu..."

Kopla do sebe kafe a mávla posledním kupónem.

A potom...

Nevypadala nijak zajímavě. Prostě ponožka. Neválet se na lince, asi by si jí Klaudie ani nevšimla. Ale tohle bylo moc.

"To vám nestačí, že sem chodíte jak domů?" vybuchla. "Nemůžete si alespoň ponožky svlíkat jinde, než v kuchyni?"

"Já ponožky nenosím," ohradil se Vincenc.

"Ce n'était pas moi. Já mám ponožky na nohou," přidal se Walter.

"Jaké ponožky?" nakoukl Felix do kuchyně zvědavě.

"Ty ji ne..."  Klaudie se zarazila. Přece tu byla, ne? Za tu chvilku, co ji spustila z očí, se nemohla vypařit.

"Nechceš kafe?" nadhodil Felix starostlivě, když viděl její výraz.

"S rumem," povzdechla si Klaudie.  

Muž vyzbrojený klipovými deskami se obrátil k dalším příchozím a vytřeštil oči.

"Tohle je co?" vyhrkl, zíraje na obří loďák mezi Vincencem a Walterem.

"Bomba," zazubil se Vincenc.

"Bombastická součást vystoupení," upřesnil rychle Felix.

"Nepřichází v úvahu," zasekl se pořadatel. "Nejsme varieré. A pak..."

"Promiňte, pane," přerušil ho ženský hlas. Obrátil se, aby jí řekl, ať počká a ztratil pojem o světě. Když se probral, byla chodba prázdná a on se nemohl zbavit dojmu, že mu něco uniká. Chvíli zíral do desek a pak se plácl do čela. Jasně, zapomněl dát těm posledním poukázku na kafe!  Nevadí, dostanou ji později.

Krystal fungoval. Asi. Nebo za to mohlo zbožňování, jímž je zahrnula Marie, donedávna kurátorka lokálního muzea, nyní jejich nová následovnice.

Každopádně Eliův bůh doslova kvetl. 

„Neměli jsme být zatím nenápadní?“ ohlédl se Elio nervózně. Za ním už se táhla celá suita žen. Bohužel vesměs ve věku Eliovy matky a starší. Eliovi připomínaly střídavě sbor načepýřených slepic a útočnou jednotku vyřazených armádních stíhaček.

"Bůh potřebuje následovníky,“ zaduněl hlas v jeho hlavě podrážděně. „Stanou se mými kněžkami! Založí mou první svatyni!"

Elia rouhavě napadlo, že spíš kurník, ale rychle tu myšlenku potlačil.

„Jistě, založí,“ uklidňoval svého hosta. „A neměly by už začít?“

Je to moje chyba. Měl jsem být rychlejší. Je mi to líto.

Věty, které Felix nikdy nevyslovil. Které stejně nemohly nic změnit. 

Dokud se zvládl nějak zaměstnat, dalo se to, ale teď mu v hlavě hučí jak rozzuřený včelí roj. A když zavře oči, přidá se obraz bledého obličeje muže, aktuálně uloženého v chladícím boxu. A tváří se tak vyčítavě, že se raději rozhodl bez spánku obejít. 

Jen kdyby ten blboun měl by alespoň nějaké kafe. No nic, asi si bude muset zajet do nějaké večerky. Alespoň odvede pozornost od úvah, jestli neměl říct alespoň to promiň, dokud ještě mohl.

"Prásk!"

Klaudie naskočila na posteli, kterou jí přenechal jejich hostitel. Kam šel spát on se raději neptala a sdílet ji se svými společníky rozhodně odmítla.

"Prásk!"

Fantazie Klaudii naservírovala předčasně oživlou mrtvolu, dobívající se z chlaďáku. Teď by přítomnost některého z mužů uvítlala.

Blbost, okřikla se v duchu. Jsi silná a samostatná žena. Poradíš si sama. Zaprvé je potřeba zjistit, co se děje. 

Opatrně se vydala na průzkum.

***

"Prásk!"

Felix práskl dalšími dvířky linky.

"Co blbneš?" podivila se Klaudie. "Snažíš se zbourat barák?"

"Došlo kafe," zavrčel Felix nerudně. 

Klaudie protočila oči. 

"No a?" zabručela. "Jsou tři ráno. Prostě jdi spát."

Došlo kafe, jaká hrůza,

krhavý má pohled múza.

Místo aby líbala 

čela, líce nebo skráně,

na autory vztekle vrčí,

při tom zuby cení na ně. 

Autoři se marně snaží

zkrotit múzu lítici

nejeden má touhle dobou

otisk zubů na líci.

Texty leží beze změny

došlo kafe, nápad není,

perům inkoust vysychá.

Do kláves se tiše práší,

tužkám hroty neztupí

autor, který těžce vzdychá

nad papírem netknutým.

Došlo kafe, preso, latte!

Co s tím asi uděláte?

Vyhrňte si rukávy,

položte se do trávy.

Nechte múzu ať si letí

kam se jí jen zalíbí.

Však ona se zase vrátí

netřeba mít pochyby.

Felix má kamarády všude. A někteří toho občas hluboce litují. Vytáhlý blonďák v lelonkách na ně kupříkladu zíral skoro vyděšeně.

"Psal jsem, že se stavíme," upozornil ho Felix.

"Ale ne kdy. Mě se to teď to... nehodí. Dělám na velkým projektu. Jsem až po uši zahrabaný v domunmetaci..."

"Kvůli nám se vyhrabávat nemusíš," uklidnil ho Felix a rázně mladíka odsunul stranou. "Jen nás ubytuješ a můžeš zase pokračovat v četbě. Ale brej den vinšuju."

Poslední větu provázelo ženské zaječení. Felix vykoukl z místnosti, kam před chilkou vdusal a zašklebil se na mladíka.

"Ta tvoje dokumentace má moc pěknej přebal," ohodnotil. 

"To je ono?" Elio nedůvěřivě obrátil v dlani hrubý krystal, zavěšený na zašlém řetízku.

"Srdce boha," přisvědčila PhDr Marie Brošková, CSc, okouzlený pohled upřený na návštěvníka. "Prý shromažďuje volnou moc a předává ji nositeli. Samozřejmě to je jen legenda." 

Svádivě zamrkala a koketně si urovnala pramen vlasů. Kdyby byla schopna jasně uvažovat, uvědomila by si, že její okouzlení není přirozené, ale přesně toho schopna nebyla. Proto ani neprotestovala, když si Elio pověsil chráněný exponát muzea na krk a otočil se k odchodu. Zadržet se ho sice pokusila, ale z docela jiného důvodu.

"Vezměte mě s sebou," zaprosila, pohled naplněný zbožnováním.

"Černá je elegantní barva."

"Elegance je mi u prdele, ale jinak pro jednou s nekrošukem souhlasím. Černá je dobrá."

"Pro folk se ale daleko lépe hodí přírodní barvy. Třeba kombinace zelené, žluté a modré je..."

"Na poblití. Černá s červenou, to potřebujeme."

"Červená je příliš agresivní. Jsem pro zlatou. To je barva, která má úroveň. V nejhorším bílá."

"A dost!" přerušil slibně se rozvíjející debatu Felix. "Nebudeme ani přelakovávat auto, ani si pořizovat jednotná trička!"

"Ale reprezentace," zkusil to Walter.

"Není náš problém. Nejdeme dělat módní přehlídku, ale zabít boha," uťal ho Felix a v autě se rozhostilo uražené ticho.

"To je doba," vrčí nevrle Vincenc. "Kdybyste mě nechali, jednu bych jim plácnul a už jsme mohli jet."

Má na mysli policejní hlídku, která je zastavila při namátkové kontrole. Kamarád, který jim obstaral chladící dodávku, zapomněl zmínit, že ji koupil za pět prstů. Policisté si bohužel při kontrole dokladů všimli.

"No qui. A pak bychom měli v zádech rovnou interpol," odsekne Walter. 

"Felixi," dovolává se Vincenc vyšší autority. Marně.

"Walter má pravdu," přikloní se oslovený na stranu nekromanta. "V kradený dodávce, s ukradenou mrtvolou v kufru, žádnou zbytečnou pozornost nepotřebujeme. Klaudie to vyžehlí líp. Ani si nevzpomenou, že nás viděli."  

„Vaši jízdenku, pane.“ 

Elio potlačil touhu proměnit otravného průvodčího v hromádku popela a vylovil požadovaný doklad. Počkal, až ho průvodčí zkontroluje, vyignoroval přání hezké cesty a znovu zabodl pohled do krajiny běžící za okénkem. Nestál o pěknou cestu. Nestál o žádnou cestu. Od chvíle, kdy se ocitl tak blízko ukradené moci, toužil jen vyrvat ji uzurpátorům. Prsty ho svědily, jak moc po tom toužil.

„Už jsem ti říkal, že ještě není správný čas!“ hlas v jeho hlavě zněl rozzlobeně. „Nevěříš mi snad?“

„Veřím, pane,“ špitl Elio. A skutečně věřil. Přinejmenším tomu, že jeho bůh se své moci jen tak nevzdá.

„Takže plán,“ rozhlédne se Felix po týmu. „Walter oživí Ferdu. To vyvolá vlnu víry soustředěnou na něj. Bezprizorní božstvo vyrazí ji uzurpovat. Vletí do Ferdy a v tu chvíli: Bum! A je to svatý granát," dodá směrem ke Klaudii. „Jediné, co rozmetá je ten bůh. Zato na takové drobky, že budou neškodné. Walter pak Ferdu nechá jít a máme vyděláno. Prosté. Neprůstřelné.“

Leda v pohádce, napadne Klaudii cynicky. A ještě si vzpomene na otce, který ji s oblibou častoval úslovím „Ješte tu O Sněhurce." když měl pocit, že moc fantaziruje. Ale neřekne nic. Koneckonců, třeba to pro jednou opravdu vyjde.

Dům na kraji města vypadal prázdně, ale Elio věděl své. Uvnitř byl skrytý ten, koho hledal. Ten který ukradl jeho bohu moc. Ale Elio už ho přinutí ji vrátit. Teď hned!

„Ne!“ Hlas v jeho hlavě ho zmrazil v  půli kroku. „Ještě není správný čas! Zatím se drž dál. Kdyby tě teď objevili, mohlo by se všechno pokazit.“

Elio zaváhal. Byl tak blízko. Pak se ale poslušně otočil k odchodu. 

...

Klaudie se podezíravě zamračila na zabedněné okno. Na okamžik měla pocit... Ale ne, nikdo venku není. Je jen přetažená a trochu paranoidní. Kdo by se jí po dnešní noci divil. 

Klaudie se snaží nemyslet na mrtvolu v kufru. Moc jí to nejde.
"Proč ho vlastně chceš oživit?" nedá ji to nakonec. "A proč brněnská Porta?"
"Znají ho tam," odpoví Felix. "Roky tam jezdil. Budou vědět že umřel. A najednou nakráčí na pódium. Zázrak! Publikum šílí, bůh sílí, hupne na Ferdu a v tom..."
"Brzdi!" zaječí Klaudie. Zároveň se do něj opře telepaticky. Brzdy zakvílí a těsně před čumákem jim prosviští taxík.
Klaudii se ale před očima prohání jiný obraz.
”Chceš ho vyhodit do povětří? Uprostřed narvaného sálu? Kousek od nás?"
Felix jen mávne rukou. "Klid, mám to spočítaný," ujistí ji.

Elio kráčel ulicí a měl pocit, že se téměř vznáší. Znovu měl cíl. Poprvé se to možná nepovedlo, ale tentokrát nezklame. Přivede svého boha k životu. A pak se pomstí všem, kteří mu někdy zkřížili cestu.

Mobil v kapse mu zabzučel. Opět. Elio ho vytáhl a přelétl pohledem zprávy. Několik bylo od kolegů. Jestli se cítí dobře. Většina ale přišla od šéfa. Ten se o jeho pocity nestaral. Vesměs se nesly v duchu "Koukej naklusat zpátky, nebo máš padáka!"

Elio se ušklíbl, upustil mobil na zem a ještě na něj šlápl. A šéfa si v duchu připsal na seznam mrtvých.

Dostat se do márnice byla brnkačka. Celá ochrana patologie spočívala v jednom nudícím se strážném, který podřimoval v malé kukani. Klaudie se jen postarala, aby dřímot přešel do hlubokého spánku a Felix mu zabavil vstupní kartu a knihu se záznamy o mrtvých.

Teď listoval záznamy márnice, aby zjistil, kam jeho kamráda šoupli a Vincenc se nudil. Natolik, že se začal opravdu zajímat.

"Poslouchej, na co vlastně potřebuješ tu mrtvolu tahat na nějakej festival?" obrátil se na Felixe. "Nestačilo by ji třeba spálit? To by pak těžko vstávala z mrtvejch."

"Nestačilo," zavrtěl Felix hlavou. "Magie je svině. Musíme ho nejdřív oživit."

Elio seděl v kanceláři, bušil do klávesnice a nenáviděl celý svět. Býval docela šťastný. Měl přátele, cíl a tak vůbec. Co na tom, že tím cílem bylo přivést k životu prastaré božstvo. Byl dokonce připravený mu poskytnout vlastní tělo. Všechno krásně běželo - dotek  moci, polibek slunce... A pak tam vtrhli ti dva a rituál přerusili vprostřed. Výbuch uvolněné moci smetl všechny. On sám přežil jen čirou náhodou. Ale přišel o všechno a...

Najednou mu v hlavě zazněl neodbytný hlas.

„Stále máš polibek,“ šeptal. „A síla čeká!“

Elio se po dlouhé době usmál.

„Mám polibek,“ oznámil vyjeveným kolegům a opustil kancelář.

Závora zadního vjezdu se pomalu zdvihla a Felix projel do areálu nemocnice. Za závorou na chvíli přibrzdil, aby mohla na sedadlo spolujezdce vklouznout Klaudie.

„Že ti to trvalo,“ uvítal ji.

„Tak promiň,“ ohradila se Klaudie. „Chvíli zabralo, než jsem vrátného přiměla vůbec věnovat pozornost závoře.“

„Jo?“ podivil se Vincenc. „A čemu ji takhle uprostřed noci věnoval? To tam chrněl?“

„Ne,“ odsekla Klaudie. „On tam...,  to..., studoval anatomii,“ dokončila trochu kulhavě.

„Prakticky studoval?“ rýpl si Felix, kterému neušlo, jak se jí zaškubalan ruka v gestu, známém hlavně osamělým mládencům. Klaudie zavrčela a Felix se zašklebil. Dnešní telepatický dojezd jí opravdu nezáviděl.

„Je čas sehnat posledního člena.“ oznámí týmu Felix. „Bohužel je toho času v márnici.“

„To je práce pro Waltera," zachechtá se Vincenc. „Má s kradením mrtvol rozsáhlé zkušenosti.“

„Já je nekradu,“ ohradí se Walter dotčeně. „Jen si občas nějakou půjčím.“

„No, my si ho taky jen půjčíme,“ kývne Felix spokojeně. 

„Koho... Ty s sebou chceš táhnout toho mrtvého kamaráda!“ vyjekne Klaudie, když jí to dojde.

„Jinak by nám nesedělo jméno," pokrčí Felix klidně rameny. „Boží kvintet, toho sis nevšimla?“

Klaudie neodpoví, jen bezhlesně pohybuje ústy. Možná je počítá. Možná ale jen počítá do deseti, než se Felixe pokusí vlastnoručně uškrtit.

„Já věděl, že se vrátíš,“ zajásá Felix.

„Ale chci vědět proč to děláš. A pravdu!“

Felix zaváhá. 

„Laskavost kamarádovi,“ přizná nakonec. „Dneska umřel.“ 

Klaudie změkne. „To je mi líto,“ začne. Felix jen mávne rukou.

„Nemusí, plánoval to.“

„Por que?“ vyhrkne Walter překvapeně.

„Likvidovali jsme jeden kult a on schytal plnou dávku magie, co měla přivést k životu jejich boha,“ uvolil se Felix dodat pár detailů. „Usadila se v něm a žrala ho zevnitř. Buď mohl umřít nebo se změnit v to, co chtěl zničit. Takže umřel.“ 

„A ta laskavost?“ 

Felix se na Klaudii ušklíbne. 

„Postarat se, aby nevstal z mrtvých.“

Stačilo pár kroků od garáže než Klaudii napadlo, že účastí v soutěži Felix určitě maskuje nějaký mnohem šílenější plán. Dost šílený, aby si ho raději nechal pro sebe, dokud nebude příliš pozdě vycouvat. 

„Manipuluje s námi, jak s loutkami na divadle,“ zamračí se. „Jenže já ničí loutka nejsem. Ať si klidně podpálí půl Brna, ale beze mě.“

Náhle se zarazí, a před očima jí vyvstane vidina hořící metropole. Spolu s vědomím,  že Felix to klidně udělá, pokud ho někdo nebude držet zkrátka. S povzdechem se otočí zpátky.

„Ale je to moje volba,“ bručí si cestou zpátky. „A budu mít podmínky.“

„Pecka. Beru bubny,“ zajásal Vincenc. A rovnou předvedl ukázku svého umění na odhozeném kýblu. 

„Je to folková soutěž," pokusila se ho zchladit Klaudie. Marně. Neposlouchal ji nikdo. Felix už zase bušil do kytary a Walter vypadal zamyšleně.

„Mám docela slušný hlas, zamumlal. „A kdybychom postoupili...“

Touha po slávě z něj doslova odkápavala.

„Přeskočilo vám všem,“ zhodnotila to Klaudie. „Tak si klidně jeďte. Ale já se zesměšňovat nebudu,“ dodala a vyrazila pryč.

„Počkej!“ křikl za ní Felix, ale buď přes Vincence neslyšela nebo ho ignorovala. Každopádně se ani neohlédla.

„Ať si jde,“ mávl rukou Walter. „Až budeme slavní, bude ještě litovat."

Strašlivé zvuky, ozývající se staré garáže, je nepřekvapily. Že je vyluzuje Felix na kytaru trochu. Dech jim vyrazilo až Felixovo: "Trénuju na Portu", kterým odpověděl na jejich tázavé pohledy.

"Šibe ti?" zajímal se Vincenc. Felix ho ignoroval a dál bušil do strun.

"Nechceš si to nejdřív naladit?" nadhodila Klaudie jemně. "Existují různé aplikace..."

Felix se zatvářil dotčeně, ale kytaru trápit přestal.

"Ladit byste měli vy,"  podal jí pomačkaný papír. Přihláška na sobě nesla jména všech čtyř.

Přeskočilo ti? ujelo tentokrát Klaudii. Walter jí nahlédl přes rameno.

"Bohužel, ač nerad, musím souhlasit s předřečníky," vydechl smutně. Oblastní kolo v Brně? Sérieusement?"

Úderný tým ve složení Felix Jonáš, Klaudie Doskočilová, Walter Semerád, a „last but not least“ Vincenc, mají novou práci. Na první pohled docela jednoduchou. Ale kdo je trochu zná, nepochybně tuší, že to vůbec nebude tak prosté, jak to vypadá.
Koho zajímá, jak se nechvalně známá čtveřice vyrovná s lehce šílenou rusalkou a možná ne tak docela šílenou starou čarodějnicí, nechť neváhá a začne na kapitole Pekelná jízda.

Příjemné čtení přejí všechny místní žirafy.

PS: Každá kapitola má v úvodní poznámce odkaz na další i předcházející díl, aby laskavý p.t. čtenář mohl snadno postupovat přímo vpřed, případně i vzad.