Moje články

Klaudie tiše pozoruje řeku.
„Věřil bys, že chtěla Otýlie zničit vlastní dceru, pro trochu moci navíc?“ ozve se po chvíli.
„Věřil,“ odpoví Felix nevzrušeně. „Lidi dělají horší věci pro míň.“
„Ale vlastní dítě?“
Felix pokrčí rameny. Iluze o lidech si přestal dělat dávno. Ale že je dobře naladěný, pokusí se Klaudii trochu utěšit.
„Nakonec selhala,“ broukne. „A holka vypadá docela šťastně. Dokonce si našla mazlíčka. Ale že to pořádná myš.“
„To není myš,“ opraví ho Klaudie, ale pak jen mávne rukou a vytáhne placatku. „Dáš si?“ nabídne Felixovi.
Rusalka se zatím ve vodě bezstarostně honí s jednou z místních nutrií.

Chiméra je pryč. Zbytky kouzla z kotlíku, překlopeného v nedávném boji, se vpíjí do země. Část se vsákne i do oblečení bezvládné čarodějky. Nebo spíš toho, co z ní zbylo.
Klaudie vytáhne z kabelky pohotovostní placatku a zhluboka si přihne. Neměla Otýlii ráda, ale ten pohled není hezký. Jenže si za to čarodějka může sama. Neměla Klaudii podcenit.
Lhát telepatům se nevyplácí. A pokoušet se Klaudii zneužít k posílení vlastní moci pod zástěrkou srdceryvného příběhu už vůbec ne.
Místo přílivu magie a mládí, které čekala, si tak Otýlie dala schůzku se smrtí. Rychlou a definitivní.
Klaudie se otočí k odchodu.

Kouzlo je skoro hotové. Zbývá poslední ingredience. Malý smotek látky dopadne do vroucí hmoty a chvíli se líně převaluje na hladině.
Pak se konečně ponoří a z kotlíku se vyvalí oblaka páry v hutných, téměř hmatatelných kotoučích.
Otýlie rytmicky zaříkává.
Kotouče páry se začínají formovat do postavy. Člověka ale příliš nepřipomíná. Kde by měly být ruce se vlní chapadla, nohy jsou moc tenké a zahnuté na špatnou stranu a chodidla má spíš žabí, než lidské. Oči strašidelně září.
Chiméra se vztyčí. Chapadla prosviští vzduchem a obejmou Otýlii v sevření téměř láskyplném. Jejich pevný stisk udusí v zárodku výkřik staré čarodějky.

„Nechápu, proč mi chceš pomáhat s přípravou rituálu,“ vrtí hlavou Otýlie. „Dobře vím, že mě nesnášíš. A magicky tě to může zajímat jen těžko, když sama nevyčaruješ ani chlup na bradavici.“
„Nesnášela jsem,“ připustí Klaudie. Hodnocení svých magických schopnostech přejde. Ostatně je přesné, s praktickou magií si rozhodně netyká. „Prostě jen, sama jsem vždycky chtěla dceru a těžko kdy mít budu. Tak bych ráda pomohla alespoň té tvé,“ vysvětluje místo toho a trochu omluvně se usmívá. „Ruce navíc by se ti mohly hodit,“ dodá ještě.
Otýlie ji chvíli podezíravě sleduje, ale pak pokrčí rameny.
„Tak mi podej žabí oči,“ zabručí.

Felix zamává stuhami, které stáhl z Vincencovy pomlázky.
„Máme pro tebe dárek,“ zavolá k řece. Z vody vykoukne rusalka.
„Pojď si pro ně,“ láká ji Felix.
„Utopím tě a vezmu si je pak,“ odsekne rusalka. Voda hladově olízne Felixovi botu.
Felix o kousek ustoupí. Voda se natáhne za ním. Felix ustoupí. Voda se natáhne...
„No tak,“ mumlá si Felix a očima těká mezi rusalkou a mostem. Konečně se u zábradlí objeví Klaudie a mávne.
„Nechceš, nedostaneš,“ ušklíbne se Felix, schová stuhy a vyrazí pryč. Na mostě ho čeká kromě Klaudie i Walter se zmáčenou mrtvolkou potkana a útržkem rusalčiných šatů.

„Moje holčička. Varovala jsem, že je falešný. Nevěřila mi. A když ji opustil... Rozum jako by se zatemnil. Mě vinila. Že prý jsem ho vyhnala. Rozumné slovo neslyšela. Doufala jsem že čas... A voda mi ji vzala.“
Otýlie vzlyká, že by se kámen ustrnul.
„Roky jsem hledala. Dokážu ji dostat zpátky. Jen musím mít něco jejího. Cokoliv. Ale nejpozději do týdne. Na filipojakubskou noc. Letos bude mocná. Tak blízko úplňku. Tomu prvnímu jarnímu. V tom je síla zrození. Prosím. Já k vodě nemůžu. Nevěří mi.“
Upře na ně zoufalý, uslzený pohled.
„Uvidíme, co půjde,“ ozve se kupodivu jako první Klaudie.

Zastavili se až na Malostranském náměstí. Walter ztěžka oddechoval, zjevně na pokraji sil, Vincenc vypadal znechuceně, asi že se nemohl poprat a Klaudie měla lehce nepřítomný pohled někoho, koho právě začala bolet hlava.
„Svěřila se ti Otýlie, proč stojí zrovna o tuhle rusalku?“ udeřila na Felixe, jakmile se dostali do bezpečí.
„Ani ne,“ přiznal. „Proč? Zjistila jsi něco?“
„Moc ne, protože ta rusalka je dost šílená i na vodní vílu, ale jedno vím jistě. Je to Otýliina dcera. A matku i ve svém šílenství nenávidí tak, že bych to od ní klidně mohla chytit, i kdybych doteď měla Otýlii ráda.

„Potřebuje Otýlie zrovna tuhle rusalku?“ nadhodila Klaudie. „Určitě jich je ve Vltavě víc.“
Felix se nadechl k odpovědi, když se z vody ozvalo zaječení hodné spíš bánší, než vodní víly.
„Otýlie?“ vřískala rusalka vztekle. „Ta stará čarodějnice? To ona vás poslala?“
„Vypadá to, že Otylka není zrovna všeobecně oblíbená osoba,“ konstatoval Vincenc a se zájmem pozoroval vodu. Řeka na rusalčin hněv reagovala po svém. Vzdouvající se vlny málem překlopily projíždějící motorový člun a hladina se začínala sápat ven z břehů, směrem k postávající čtveřici.
„Vyhlašuji taktický ústup,“ zavelel Felix a dal se na útěk. Ostatní ho víc než ochotně následovali.

Z Otýliiných informací Felix usoudil, že se bude rusalka zdržovat poblíž Malostranské, ale pokud možno mimo větší davy lidí. Tak se snaživě škrábali po špatně dostupných březích a prolézali křoviska. Narazili na pár bezdomovců, ale na rusalku ne.
Tu nakonec našli na volně přístupném nábřeží, kousek od Mánesova mostu. Seděla pod stromem, máchala si nohy ve vodě a dělala obličeje na turisty. Turisté ji houfně ignorovali. Nejspíš, že ji kryla magie.
Když si uvědomila, že ji někdo vidí, mrskla sebou a byla v řece.
„Très bien,“ okomentoval to Walter a vytáhl si z vlasů suchou větev. „Už můžeme jít domů?“

Vincence podrobnosti o dnešní misi celkem nezajímají. Zvědavě se rozhlíží kolem a pohled mu padne na pomlázku, vyhozenou do koše u cesty. Vzpomínka na nedávné svátky má proutí trochu roztřepené, ale barevné střapce na konci vesele povlávají ve větru.
„Hele!“ zajásá. „Mohli bysme si s Ester udělat Velikonoce.“
„Jen aby ti nezmalovala vejce,“ ušklíbne se Felix a pro jistotu ještě výmluvným posunkem naznačí, o kterých vejcí mluví. A slepičí to rozhodně nejsou.
„Myslíš, že by?“ zabručí Vincenc zamyšleně. Nezdá se ale, že by ho Felixovo varování od plánu na veselé hrátky s Ester odradilo. Rozhodně pomlázku, vytaženou z odpadků, nezahodí.

„Co vlastně té rusalce chceme?“ ozve se Klaudie, aby zaplašila nepříjemné vzpomínky.
„Výměnný obchod,“ upustí Felix informaci.
„Něco konkrétního?“ Klaudie moc o magii věci neví, ale že může mít rusalka leccos mocného je jí jasné.
„Cokoliv jejího,“ překvapí Felix. „Třeba kus šatů nebo nějakou škebli.“
Klaudie to zjevně překvapí. Felix s ní v duchu souhlasí. Hlavně proto, kolik Otýlie nabídla za tak neurčitou tretku.
Věci dotýkané rusalkou sice mají všechny zbytkovou moc, ale minimální. Na druhou stranu, měly by to být slušné peníze za minimum práce, nejspíš jen proto, že se Otýlie k řece bojí. Tak co by se hádal.

Klaudie se táhne kus za ostatními a vzpomíná. Otýlie byla stará svraskalá čarodějnice už když se prvně potkaly. To ještě byla Klaudie svobodná.
Bohužel se ukázalo, že mají stejný vkus na chlapy. A Otýlie měla své metody. Očarovala jejich vyhlídnutému boty, že šel za ní jak robot.
Klaudie to věděla, ale co mohla dělat? Vrhnout se na něj a začít ho zouvat?
Nakonec na něj skočila po svém. Rovnou do hlavy. Uspěla jen na půl. Boty sundal a s Otýlií už nikdy nepromluvil.
Ale s Klaudií taky ne. Její zásah ho vyděsil tak, že se raději odstěhoval kamsi do Tater.

Proč vlastně jdeme vyslýchat nějakou rusalku?“ zajímá se Klaudie.
„Protože za to dostaneme zaplaceno,“ odsekne Felix. Klaudii to zjevně nestačí.
„Zaplaceno od koho?“ dožaduje se. „A za co přesně? Není to náhodou zas nějaký tvůj pochybný kšeft?“
„Zaplaceno od Otýlie,“ upřesní Felix.
„Od Otýlie? Od té ochechule? Pro tu si dělej sám,“ zaječí Klaudie.
„To jsem čekal. Stará zášť místo profesionální neutrality vůči platícímu zákazníkovi, který se nám nás obrátil v nouzi,“ pronese Felix vyčítavě. „No, nutit tě nebudu.“
Obrátí se k odchodu a Vincenc s Waterem ho následují. Po chvilce váhání je s mumláním „Otýlie, fosílie“ dožene i Klaudie.

„Jdeme si promluvit s rusalkou,“ informuje Felix.
„Promluvit, jo?“ Vincenc výmluvně uhodí pěstí do dlaně.
„Promluvit,“ ujistí ho Felix. „Ty jdeš, protože z nějakého záhadného důvodu ženy přitahuješ.“
Klaudie si tiše odfrkne.
„Přinejmenším některé,“ upřesní Felix. „Magicky nadané.“
Klaudie si odfrkne hlasitěji a Felix raději zmlkne.
„Jo ták,“ chytí se Vincenc, „chceš zneužít můj sex appeal. To se Ester nebude líbit, že mě chceš takhle zaprodat.“
Felix ho ignoruje. „Mluvit budu já,“ instruuje tým. „Klaudie je s námi jako ženský prvek pochopení,“ poklepe si významně na čelo „a Walter bude v záloze, kdyby, no rusalky jsou v podstatě mrtvé, jasné?“

Vůz se setrvačností prořítil zastávkou. Jízdu vzdal až v další zatáčce. Kupodivu se nepřeklopil, zato se zasekl tak, že účinně blokuje její průjezd.
"Nemohl jsi ukrást auto, jako obvykle?" zeptá se Felix.
"Tramvaj jsem ještě neřídil," pokrčí Vincenc rameny.
"Mohl jsi někoho zabít," nabere konečně dech Klaudie. Z jejího pohledu jasně čiší otázka, jestli má Vincencovo šílenství nějaké meze.
"Nikdo v ní nebyl," brání se Vincenc. A ti okolo můžou uskočit ne?
Na námitku proti téhle logice se nevzmůže nikdo. Ani na otázku, kde vzal Vincenc prázdnou tramvaj. Zato odpověď na tu Klaudiinu je jasná. Vincencovo šílenství je zřejmě bezmezné.

„Kde je sakra Vincenc?“
Klaudie pokrčí rameny.
„Snad na cestě,“ zadoufá. „Říkal, že jen skočí na tramvaj.“
„Na tramvaj, vraiment?“ zapochybuje Walter.
Hodlá poznamenat ještě něco, ale přeruší ho hlasité řinčení. Tramvaj se žene Chotkovou ulicí bez snahy zpomalit, jen se divoce kýve a pravděpodobnost že vyletí z kolejí roste každým okamžikem. Nakonec ale jen z vozu další v zatáčce vyletí vytáhlá postava a dopadne jim k nohám, zatímco tramvaj pokračuje na Malostranskou, pronásledovaná houkajícím policejním vozem.
První se vzpamatuje Felix.
„Já myslel, že osmička tudy nejezdí,“ poznamená suše.
„Manipulační jízda, ne?“ Zašklebí se Vincenc. „Tak co, koho jdeme zbít?“

Když táta o mojí babičce občas říkal, že to byla čarodějnice, brala jsem to jako nadsázku. Dokud jsem nenašla její receptář pro mladé hospodyňky a nezkusila podle něj umíchat hnojivo na svoje pokojovky.

Jo, možná mě mělo zarazit, že se má míchat za úplňku a součástí je oko ryby a psí chlupy, ale v mé péči vadly i kaktusy a já už začínala být zoufalá. Název živá zahrada a poznámka "účinkuje už po první zálivce" zněly lákavě.

No, účinkovalo. Že mi ulétly všechny květy motýlí orchideje, s tím bych se smířila. Ale jak mám sakra přimět tchýnin jazyk, aby zmlknul?

Den mění se v měsíc
a měsíc zas v rok
a každý rok nese nám
pár nových slok.

Pár nových slok
a pár nových vrásek,
pár nových vzpomínek,
pár starých lásek.

Pár starých lásek,
pár ztracených iluzí,
hrst smíchu, hrst pláče,
pár ohnivých diskuzí.

Pár ohnivých diskuzí,
pár žhavých vzplanutí
i pár něžných doteků
se sladkou příchutí.

Kráčíme životem,
míjíme vteřiny,
tak jako od jara
rok plyne do zimy.

Rok plyne do zimy,
jak voda se valí,
od pramene pod horou
k moři tam v dáli.

Kráčíme životem,
čas je jak řeka,
kdo může předem říct,
co na něj čeká?

Všechno je připravené, madam,” hlásí Derek.
Regina mlčky kývne.
Všechno je připravené. Stačí jen vydat pokyn. Přesto váhá. Ticho ruší jen tikot hodin na zdi, odměřující čas.
Čas, to je přesně to, co by potřebovala. Čas na rozmyšlenou. Čas na pokus a omyl.
Její mentorka mívala staré cibule, s vyrytým nápisem na víčku. „Žij teď, lituj potom,“ psalo se tam.
Žij teď. Čas na pokusy nemá, ale čas na váhání také ne.
„Spusťte to!“ rozhodne.
Derek se lehce ukloní a bez debat vyrazí splnit příkaz. Regina se s hlubokým výdechem zapře do opěrky židle.
Pokud to nevyjde, alespoň něco zkusila.

Mladík se točí kolem Vivian a víc než předvádění vymožeností výzkumného ústavu se věnuje zkoumání jejích předností. Vivian to nechápe, zas tak okouzlující přece není. Ale faktem je, že se za ní točí všichni a jejich pohledy jasně naznačují, že nejde jen o běžný zájem o návštěvníka.
Vivian začíná mít podezření, že spíš než její osobní kouzlo za to může rubínový přívěšek, kterým ji vybavila madam Regina. A že jeho účel není ani tak přivést pozornost k ní, jako ji odvést od Dereka, který se až podezřele zajímá o místní počítače, na to že normálně nevezme do ruky ani mobil.

Vivian sedí u počítače a pročítá dokumenty, které jí před časem donesl Derek. Před odjezdem je zvládla jen rychle prolétnout, ale teď si k nim opravdu sedla. Blok plní poznámky a hlava třeští přílivem informací. Materály s názvem projekt Rekvalifikace skrývají podrobné informace o pokusu vytvořit nové bojovníky. Extrémně silné, extrémně rychlé a s nadlidskou regenerací. Projekt byl nakonec pozastaven pro extrémní úmrtnost pokusných objektů a špatnou zvladatelnost přeživších. Přesto několik úspěchů zaznamenal. Někteří byli dokonce uvolněni do osobních služeb. Vivian si v duchu poznamená, že by raději neměla Dereka naštvat. I když je u subjektu DRK07 poznámka psychicky stabilní.

Praha je plná magie. A legend. Ideální líheň pro všelijaké nadpřirozené potvory. A kde jsou potvory, jsou i lovci. Regina projíždí seznam. Je jich tu dost. Magie města je zřejmě přitahuje podobně, jako stvoření která loví. Je jich tu dost, ale který je ten správný?
Poposedne a proužek světla, pronikající špatně nastavenou roletou, padne na jedno jméno. Regina se usměje.
„Toho,” ukáže na jméno.
„Jste si jistá?” Derek si vybaví muže, ke kterému jméno patří. Je zkušený a je bojovník, ale takových pod katedrálou zůstala celá skupina.
Regina zdvihne pohled. Oči jí září odrazem světla z venku.
„Toho,” zopakuje rozhodně.

„Vítejte v Praze, doktorko. Mohu vám poskytnout prohlídku?”
Derek se uklání jak starosvětský sluha, zatímco úslužně otevírá dveře spolujezdce. Jindy by Vivian přemýšlela, co za tím vězí, ale teď má jiné myšlenky.
„Chci pokoj,” vyhrkne. „Ideálně zvukotěsný. Ještě chvíli a uškrtím ho.”
„Lojzíčka? Vždyť je to takový tichý tvor. Sotva promluví.”
„Zato si zpívá,” zaúpí Vivivan. „Hlasitě a falešně.” Popadne podávané klíče a vyrazí do útrob domu. Až uvnitř jí dojde, že neví kam jít. A taky, že Derek o Lojzíčkově koníčku věděl.
„Jen na dlouhých cestách,” potvrdí její podezření Derek, když vykoukne ze dveří, aby se optala na cestu.

„Jaká čest, madam. Co vás k nám přivádí?” bledý chlápek, poklusávající vedle Reginy, zní ustaraně.
„Soukromý výlet za krásami Prahy,” usměje se Regina. „Nebojte, Johne, nejsem tu na inspekci.”
Muž se trochu uvolní a starost na jeho pohublé tváři nahradí únava.
Přitom býval takový ďábel. Víno, ženy, zpěv a odpočinek až v hrobě, vzpomene si Regina, jak se točíval kolem její tehdejší mentorky. A i kolem ní, když začala dospívat.
Nemoc mu ulámala rohy, pomyslí si trochu smutně. A já ho teď zlomím definitivně.
Netěší ji to, ale intuice jí říká, že jiná cesta není a ona své intuici věří.

Zastav!”
Auto sjede ke krajnici a Vivian s úlevou vypadne ven. Obvykle cestovní nevolností netrpí, ale tentokrát je jí zatraceně zle. Mezi hlubokými nádechy uvažuje, jestli je na vině spíš ta bageta z poslední pumpy, nebo volba trasy.
„Proč nejedeme po dálnici?” zeptá se Lojzíčka, když nabere dech.
„Nuda.“
Vivian tiše zaúpí. Tušit, že je Lojzíček skrytý dobrodruh, riskla by raději letadlo.
Vzpomene si na zvláštní úsměv, se kterým Regina souhlasila, aby jela s Lojzíček vozem a v duchu ji šťavnatě prokleje.
Ona to tušila, uvědomí si. Udělala mi to schválně. Ale musí uznat, že kůra zabrala. Příště raději poletí.

Vivian se zamraci na splasklé kolo. Proč raději neletěla?
Protože se létat bojíš?
Zažene tu myšlenku a soustředí se raději na aktuálním problém.
„Takže máme všechno kromě heveru?“
„Hm.”
„No dobře. Tak se schovej, já půjdu stopovat.“
„Proč?“
„Protože při pohledu na tebe každý raději zrychlí,“ odsekne. Nežertuje. Muž s něžným jménem se honosí postavou kolosu rhodského na steroidech.
„Hmm?”
Vivian protočí oči.
„Podívej, potřebujeme někoho...“ Začne vysvětlovat princip volavky, ale nedokončí. Stejně ji Lojzíček neposlouchá. Jednou rukou drží auto nadzdvižené a druhou odmontovává kolo. Viola zmlkne a náhle si připadá jako docela jiný pták. Taky vodní, nikoliv však brodivý.

„Kávu madam?”
Vůně nápoje zaplaví místnost.
„Vypadáte unaveně,” pokračuje Derek starostlivě.
„Jsem unavená. Obvykle mě mocenské hrátky rady baví, ale začínají se chovat jak malí spratci.”
Regina jen znechuceně mávne rukou. „Snil jsi někdy o tom, že se staneš hrdinou, co zachrání svět?” zeptá se pak nesouvisle.
„Ne,” nezaváhá Derek.
Ne, že by ji překvapil. Derek je realista, snění o čemkoliv není jeho parketa. Hlavu v oblacích má tak leda když se ocitne v letadle. V letadle…
Neklid, který v ní už od požáru vzrůstá se náhle promění v jasnou myšlenku.
„Sežeň letenky do Prahy,” nařídí. „Uděláme si malý výlet.”

„Dobré ráno, doktorko!”
Vivian nadskočila leknutím a zamračila se na drobného blonďáka, který se náhle zjevil vedle jejího stolu.
„Neučili vás klepat?” zavrčela.
„Ani ne,” pokrčil Derek rameny nevzrušeně a pak starostlivě naklonil hlavu ke straně. „Vypadáte nějak napjatě, nechcete trochu namasírovat?”
Jen tak tak odolala pokušení po něm něco těžkého hodit.
„Co chcete,” procedila jen mezi zuby.
„Madam Regina vám posílá nějaké materiály k prostudování,” oznámil jí, upustil na stůl flešku a zmizel dřív, než stačila otevřít ústa.
Škoda, pomyslela si, mohla jsem mu taky nabídnout masáž. Špičkou nohy do musculus gluteus maximus.
To by určitě pomohlo. Přinejmenším jí.

„Jak se to mohlo takhle pokazit?”
„Chyba ve výpočtech?”
„Vyloučeno!”
„Sabotáž?”
Návrh pronese silně nalíčená zrzka, ale šestero pohledů se stočí k drobné tmavovlásce.
Ta jen pozdvihne obočí.
„Vážně, Livie?”
„Ty jediná jsi byla proti,” odsekne zrzka. „Co si máme myslet?”
Regina si povzdechne.
„Že je magie jako balet mezi vejci a vy jste se zachovali jako slon v porcelánu. A teď se snažíte najít viníka.”
„Přeháníš, Regino,” ozve se podsaditý padesátník. „Nikoho samozřejmě neviníme.”
„Jistě.” Regina ví svoje. V mocenských tanečcích rozhodně není začátečník, ale na téhle diskotéce jde o víc než o moc. Škoda, že to ostatní nechápou.

„Prostudovali jsme všechny materiály.”

Na zmáčené trosky se lepil černý popel.

„Naši lidé jsou dokonale připravení.”

Mezi hasiči prošla drobná, tmavovláska. Zjevně sem nepatřila, přesto se ji nikdo nepokusil zastavit. Jako by snad ji ani neviděli.

„Všechno jsme naplánovali do posledního detailu.”

Položila dlaň na zmáčený kámen a na okamžik zavřela oči.

„Víme co děláme. Tohle se prostě nemůže pokazit.”

Spustila ruku a vydala se nazpátek. U policejních zábran na ni čekal malý blonďák v dokonalém obleku. Úslužně jí nadzdvihl pásku a nabídl jí rámě. Odcházeli mlčky, zatímco za nimi dýmaly zbytky slavné katedrály a svět spekuloval o důvodech požáru.

Nad řekou divokou vrba se shýbá
po vlnách zpěněných vzpomínky plynou,
Blyštivé střípky všeho co bylo
jak vážky třpytivé nad hladinou.

Uhasly ohně, už popel jen zbývá,
než vítr ho roznese po okolí.
Ať budoucnost přinese smích nebo zklamání
loučit se starým kolikrát bolí.

Točíš se zády, k tomu co bylo,
poslední pohled, než vykročíš vpřed.
Od dneška k zítřku, od bylo k bude,
však před tebou leží snad celý svět.

Uhasly ohně, už popel jen zbývá,
než vítr ho rozfouká po strništi.
A pod křídly motýlů se budoucnost ukrývá
prchavá, tajemná, temná i blyštivá
nejistý příslib pro chvíle přístí.

Uprostřed zahrady jablko červené,
dáreček od hada, co skrývá se v ráji.
Stačí se zakousnout, i sousto se počítá,
svede nás cestu, co bývá trnitá.
A v úsměvu širokém, faleš se tají.

Ve víře naivní teď ruka se natáhne
vždyť úsměv falešný dnes plachetka skrývá.
Po soustu jediném jas v očích pohasne.
Zapomeň na zázrak nad nímž svět užasne,
takový konec jen v pohádkách bývá.

Jablko k jablku, pokaždé znova
marná jsou příběhů varovná slova.
Když vůně mámivá k soustu nás svádí
od hada jablko vezmeme rádi.
Toužíme uvěřit, po sté jak poprvé,
že snad do dnešní už nebude červivé.

Jsou tady zlé časy
slyšela jsem hlasy.
Šeptaly si, zpívaly si
mluvily o počasí.

Napadlo mě ihned braši,
že mi asi v hlavě straší.
Že není všechno jak má být.
že mi kape na karbid.

Nebo třeba, možná, snad,
měla bych se začít bát,
zda nejsem třeba svatá žena,
jak Jana z Arku vyvolená?

Což zní pěkně jen do chvíle
než dojde vám, že děvče milé,
svoji dráhu stoupající
ukončilo na hranici.

Jsou tady zlé časy,
slyšela jsem hlasy.
Šeptaly si, zpívaly si,
mluvily o počasí

Naštěstí jsem odhalila
jak ztišit vlivy cizí.
Bez milosti vypla jsem
tu blbou televizi.

Co dělat když zbytky naděje
se ustrašeně v koutě krčí
a ani teplé slunce ranní
už neprohřeje zkřehlou duši?

Bojuješ už jenom ze zvyku
a nenávidíš každou chvíli,
v níž cítíš jak snad každý krok
jen prodlužuje cestu k cíli.

Co dělat když síla mizí
s každým mělkým nadechnutím
a k úsměvu, byť falešnému,
už se prostě nedonutíš?

Klopýtáš těžce po kamení
a do trnů se zaplétáš,
beznaděj spolkla sladké snění,
jen trošku slz už k dobru máš.

Přesto dál jdeš až do padnutí,
k nádechu nádech, ke kroku krok.
Poslední naděj v srdci hýčkáš,
že temnota tě snad nepohltí.

S jarem zas všechno začíná,
bzukot včel čerstvě vzbuzených,
zpěv ptáků i tanec motýla
na svazích v květy oděných.

Jaro je prvním nádechem,
co vlákna zimy rozplétá.
Jaro je písní života
tanečním krokem do léta.

S jarem se země vzbudila
po dlouhém, chladném zimním snění.
Ptáci zas hnízda splétají,
a pole si kabát obléklo
zelený po osení.

Jaro je život po smrti,
začátek v kruhu věčném,
jaro je nádech z plných plic,
jaro je vše po zimním nic,
po spánku nekonečném.

V jaru je kouzlo ukryté,
co ke dnům špetku přisypává.
Tu špetku slunce co zahřeje,
jaro je dobrá zpráva!

Za okny zbytky temnoty
se o svítání tříští
a střípky tmy a samoty
teď lepí se ti na boty,
průvodci pro dny příští.

Strnulý úsměv na tváři,
když klekáš ráno k oltáři
a domáhaš se odpuštění.
Slova do modlitby skládáš,
neprosíš, neústupně žádáš,
a očekáváš vyslyšení.

Plastové květy - obětina,
co nezkazí se k večeru,
pak ruce okázale spínáš,
slibuješ že dnes budeš jiná,
lež jako splátka úvěru.

A než pak vyjdes do ulic,
tak ještě minci falešnou
položíš k modle naleštěné.

Není to moc, však proč dát víc,
když tvůj bůh stejný je jak ty,
jen prázdno v slupce pozlacené.

Zas kola buší do kolejí -
sirény hlasy v moři cest,
co dálek píseň svůdně pějí.
Proč nenechat se jimi vést?

Je vždycky místo na světě,
které bys vidět chtěl a znát,
kam míří tvé nohy toulavé,
kde nebyls ještě, kam bys rád.

Nakonec ale koncem dne,
či koncem týdne, koncem roku,
obracíš kroky zpátky tam,
kde prožils tolik krásných roků.

Můžeš se toulat po zemi
v místech, kam jiný vkročil stěží
Poslední vlak však vyloží tě,
kde srdce tvoje stále leží.

Na cestě stokrát známé pak
spočítáš všechna nadechnutí,
než dojdeš k brance do dětství,
jež tisíce má sladkých chutí.

Jaká hrůza, jaký děs,
slyšte co se stalo dnes!
Rozpadlo se připojení!
K internetu přístup není!

„Jak se dozvím,“ pláče děvče,
„zda mě mají rádi ještě,
moji foloveři?”
„Že mám nový mejkap dneska,
bez fotek na Instagramu,
nikdo neuvěří.”

Chlapec, ten si stýská,
jak bez netu spíská,
útok na bázi nepřítele,
který zatím jistě briskně,
nestřežené voje tiskne,
se svým vojskem směle.

Nelze sdílet, běda, běda
Nové fotky od oběda.
Ani kousky, které dnes,
předvedl náš skvělý pes.

Prostě je to děs a bída,
pláč se s nářkem v kruhu střídá.
Těžko, přetěžko je žíti,
v realitě, místo v síti.

Hledám cestu co by byla
co nejsnazší pro mě.
Altruismus neuznávám,
netvářím se skromně.

Já jsem já a nikdo jiný
nemá nárok na soucit.
O své místo v tomhle světě
bez milosti se hodlám bít.

Nechápu co pořád máte
s empatií, s láskou k lidem.
Tyhle city jiným tady,
přenechávám zcela s klidem.

Neuhýbám, nebrzdím,
nečekám na zelenou.
Klidně smetu cizí vozy,
když přede mě se ženou.

Možná nejsem v kolektivu
člen oblíbený zrovna.
To mě vůbec nezajímá,
však ono se to srovná.

Že mám radši rychle zmizet?
Stejně se tu necítím.
Nechcete mě? Půjdu klidně.
Však se jinde uchytím.

Den za dnem ten stejný tanec,
každé ráno první kroky,
zkouším zas, jak běží roky.

Občas tančím bez chybičky,
jako mistr parketu,
častěji však zakopávám,
všechny kroky popletu.

Den za dnem ten stejný tanec,
každé ráno první kroky,
zkouším zas, jak běží roky.

Čekala bych po těch letech,
že už to zvládnu hravě.
Možná není chyba v nohách,
možná, že je v hlavě.

Možná že si zcela sama
stokrát nohy podrážím,
při výstupu k zářným výškám ,
jsem sama sobě závažím.

Co s tím ale můžu dělat,
když jsem v prostřed sloky?
A tak zkouším zas a znova,
zvládnout tance kroky.