Moje články

Prázdné sklenice žalují
Láhev dávno je dopitá
Drobečky v misce od chipsů
Vteřiny do rána počítáš

Opilá pravdou co ve víně
Na dně láhve je ukrytá
Kyvadlo starých pendlovek
Vinu od neviny odčítá

Hledáš bezpečné známosti
Co nad ránem zase tě opustí
Hledáš bezpečné známosti
Do srdce nikoho nepustíš

Ve světě plném zmatku
Se za každou jistotu platí
Mezi tisícem šedých dnů
Tisící první se ztratí

Smích je spása i prokletí
Běžec co do cíle chvátá
Modlitba k bohům chaosu
Ikona z ryzího zlata

Hledáš bezpečné známosti
Co nad ránem zase tě opustí
Hledáš bezpečné známosti
Do srdce nikoho nepustíš

Vlny zatínají se jak spáry
den za dnem znovu do kamení.
Však když je skála pevná dost,
jen tak se v písek nepromění.
Na vzdory bouřím nad hladinou
hlavu svou stále hrdě zdvihá
zatím, co věky kolem plynou.

Vyhoďte kotvy, stáhněte plachty,
loď sama pluje k zapomnění
tam pod majákem téměř slepým,
kde moře na útesech pění.
Kapitán mapy dávno ztratil,
kompas už sever nenachází,
co moři vzal jsi, moři splatíš.

Skrytou za mlžným obzorem,
objímá příboj pevnou zem,
jak světlo ve tmách beznaděje.
Však na vlnách jak opilec,
loď potácí se bez cíle,
vrak bez posádky k břehům spěje.

Slepě bloudím vprostřed davu,
ztratila jsem někde hlavu,
teď na cestu nevidím.

Je to věru patálie,
bez hlavy se těžko žije,
stále vrážím do lidí.

Náhražky to nespraví,
jsem jak rytíř bezhlavý,
ulicemi klopýtám.

Turisté mě houfně fotí,
mě se zatím ruce potí,
s panikou se potýkám.

Děsivé jsou představy,
co si počnu bez hlavy.
Kdepak jsem ji nechala?

Nejspíš na tom velkém flámu,
který skončil teprv k ránu,
moje hlava zůstala.

Možná pořád pije ještě,
nechtělo se jí do deště,
dala přednost zábavě.

Snad si myslí: „O co kráčí?
Tělo přece k štěstí stačí.
Co je komu po hlavě?“

První slůvka táta, máma,
první cesty do neznáma
po čtyřech pod nízkou seslí.
První dílo umělecké,
které prsty do talíře
rozmáchlými gesty kreslíš.

Svět je plátno sotva naplé,
barvy pro něj teprv mícháš,
jeho taje zatím prvně
vidíš, slyšíš, chutnáš, dýcháš.

Tvrdost skály, měkkost mechu,
rachot bouře, tichost dechu,
světlo dne a temno noci,
bolest touhy, sladkost moci,
konejšivou náruč snění
než tě vzbudí rozednění.

Do obrazu barvy skládáš,
někdy víš a někdy hádáš,
někdy ke tvé malbě jiný
přidá barvy nebo stíny.

Každý má svůj obraz světa,
měníme ho jak jdou léta.
Neskončíme s tímhle dílem,
dokud nedojdeme cíle.

Žila byla princezna
nade všechny líbezná
a o tu se, je to tak
zajímati začal drak.

Pravda je že nejen o ni,
v celé zemi stvůra honí
každou pannu co už svět
vídá víc jak šestnáct let.

V zemi vládne panika,
kdekdo hořce naříká,
jen princezna hloubavá
v klidu stále zůstává.

Žere panny? Rada snadná,
prostě nezůstane žádná!
Myšlenka je skvělá vskutku,
jen ji přetvořit do skutku.

Povolal král rytíře,
ale je to k nevíře,
namísto do boje směle
zamířili do postele.

Že dali na její rady,
žravý ještěr chcípl hlady.
Zpráva však jiná přišla trůnu:
Obětí jsme baby boomu!

Bude a je už zítra se změní
ve slůvka strohá, bylo a není.
Včera jsi s nadějí vyhlížel k cíli,
dneska bys klidně posečkal chvíli.

Poslední sbohem než světlo zhasne,
dokud to trvalo, bylo to krásné.
Poslední sbohem bývá na slova skoupé,
však ve vlnách vzpomínek rádo se koupe.

Až ráno vstane, vyrazíš dál
v ústrety chvílím, jež zítřkem jsi zval.
I když jsi zvědavý, co dál život spíská,
po tom co bylo, už teď se ti stýská.

V úsměvu slza, co chutná sladce,
poslední řádku poskládáš k řádce.
Poslední sbohem, než světlo zhasne,
dokud to trvalo, bylo to krásné.

V zákrutách života,
v bludišti stezek vedlejších,
kroky mé cestou provází
jednou pláč a jindy zase smích.

Jednou mi míle za mílí
lehce jak vánek jarní běží,
jindy se ze sil posledních
za krokem krůček vleču stěží.

Kdo ví, kolik že do cíle
zbývá mi projít ještě
za slunce prašných cest,
či blátivých za deště?

V zákrutách života
bez mapy, bez kompasu,
po správných odbočkách
na slepo stále pasu.

A kraje cesty lemují
sta nutností a svodů,
labyrint z voleb spletený,
labyrint bez návodu.

Za každou chybu v úsudku
blouděním dalším platím,
po ruce tápu pomocné,
než docela se ztratím.

Život je houpačka, dolů a nahoru,
do temné hlubiny, do zářivých výšin.
Život je vítr v korunách kaštanů,
nežli se večer znaveně ztiší.

Srdce mi sevřely ledové obruče,
z pod víček sevřených vytryskly cizí slzy.
V rozkvetlé aleji zas jsme se minuli
a já ani nevím, zda mě vůbec to mrzí.

Hlasitý ticha křik v rozbité vteřině,
bezdechý nářek co drásá moje uši.
Zamyká poslední cesty zpět,
ze střepů nutí mě, poskládat svoji duši.

Překročím dětskou kresbu na chodníku
jak bránu do světa, co ještě se nenarodil.
Za sebou nechávám ztracené nebylo,
na novém bude teď chci mít svůj podíl.

Plamínek ukrytý pod chladným popelem.
Jak čas šel, uhasil
žár vzdoru během let.
Jiskra snad zbyla jen.

Teď žitím se potácíš, zlomený, ztracený.
Spí naděje pod mostem,
už nad lidskou hloupostí,
jen krčíš rameny.

Mladých let nadšení stokrát nic uštvalo.
Ze žití přežití
od rána do rána
jenom ti zůstalo.

Žitím se potácíš, však o pomoc nežádáš,
chráníš si zoufale
ze svojí hrdosti
zbytky co ještě máš.

Pod špínou všednosti plamínek ukrytý.
Býval jsi rebelem ,
teď už jsi tulák jen,
marností dobytý.

Tak ještě naposled zahraj cos hrávával
v době v níž souboje
s životem, s hloupostí,
ještě jsi nevzdával.

Proutek jívy do pole,
i když už ani nevíš proč
a na trhy na náměstí
přijel letos kolotoč.

Moranu jsme vynesli
vítr už v uších nezebe,
jaro vneslo barvy do luk,
ptáci vzlétli do nebe.

Po zimně se vzbouzí země,
pryč je sněhu peřina,
kosi tě ráno zpěvem budí
a zvony letí do Říma.

A doma barvami svítí
vejce voskem malovaná,
co je do mísy na stole
vyskládala tvoje máma.

Pruty z vrby u rybníka
do pomlázky zamotané,
kdo zrána včas nevyrazí
ten koledu nedostane

Proutek jívy do pole,
to pro dobrou úrodu,
pár větévek do vázy
pro domácí pohodu.

Kdo má na to páku správnou
může spoustu věcí zvládnout.
Už Archimedes kdysi věcně
řek: „S pákou dlouhou dostatečně
klidně pohnu celým světem.“

Zároveň však jedním dechem
dodal: „Bych moh‘ páku užít,
nestačí jen svaly tužit.
K páce přišel by mi vhod
správně daný pevný bod.“

A to dodnes, milí zlatí,
co se páky týče platí.
Pokud si ji neopřete
Jenom svaly namůžete.

Druhá věc již třeba zvážit,
je zda se máme vůbec snažit.
Snad je pravda nakonec
jak to jednou řekl Lec,
že vůbec ani nutné není
pokoušet se šoupnout zemí.
Hodně věcí totiž změní,
pohneš-li lidi k přemýšlení.

Ráda chovám mazlíčky,
třeba jenom maličký.
Ono taky v malém bytě
jen těžko slona umístíte.

Zadek by měl v koupelně,
hlavu k kuchyni,
zbytek těla blokoval by
dveře v předsíni.

A co sní, no bankrot jasný,
v savaně snad slon je krásný,
do čtvrtého poschodí,
vůbec se však nehodí.

Tak si říkám: "Holka milá,
zkus do z druhé strany vzít."
A hrdě jsem vyrazila
cvrčky pořídit.

Měla jsem to promyšlené,
někde ale vznikla chyba,
teď se cvrčků kolonie,
kdesi po mém bytě skrývá.

V noci cvrčí jako blázni
pokoj nechtějí mi dát.
Už pomalu měsíc dlouhý
nemůžu teď doma spát.

Kupředu levá, zpátky ni krok,
ke svému vrcholu, zas dospěl rok.
Z domovů vyhřátých, vlakových nádraží,
armáda nezdolná kupředu vyráží.

Nastal čas odvážně vyrazit do světa,
oprášit výzbroj co dědí se po léta.
Z postele vyskočit, než slunce povstane,
kdo zaspí svítání, ten na frak dostane.

Kupředu levá a ani krok nazpátek,
armády houbařů vyráží ze vrátek.
Nastal čas každého, kdo má tu odvahu,
pro jednu růžovku, drápat se do svahu.

Kdož houbu zahlédnou i v mechu skrytou,
vyráží do lesů na bitvu lítou.
Doma rač setrvej, kdo nejsi jedním z nich,
v souboji o hříbek snadno tě přejde smích.

Luna je lhář, jak praví latiníci.
Luna je věrná družka stříbrolící,
jež vždycky Zemi věrně provází.

Luna je věčná sestra básníků,
svědkyně nočních zpěvů slavíků,
stříbrná mince ve vodě pod hrází.

Luna, ta bledá noci důvěrnice,
je všech těch tichých bláznů souputnice,
co o ní k ránu tklivé písně spřádají.

Luna je Slunce chladným odrazem,
co svitem svým konejší temnou zem,
když nočním nebem pluje nad kraji.

Luna je jiné jméno pro měsíc,
pouhých pár písmen a nic víc,
přesto v nich kouzlo dřímá.

Kde měsíc je jen pouhá oběžnice,
tam Luna skýtá ti mnohem více,
Luna je zkrátka jiná.

Mají-li více možností,
pak úlohy se nezhostí
obvykle nijak skvěle.
Pravdou je milí zlatí,
v možnostech že se ztratí
ve chvíli snadno a cele.

Na rozcestí vždy váhají,
A nikdy jasno nemají,
kam raději se dát.
Která je volba vhodná,
jak mají nejlíp poznat,
to toužili by znát.

Jsou mistři ve váhání,
co pod nohy si sami
své klacky nahází.
Kdo váhá všechno zmešká,
však výběr věc je tak těžká,
jak z těhle nesnází?

Tak vždycky zas a znova,
váží své činy, svoje slova
a vzdávají se snů.
Ve strachu z volby špatné,
ztratí se nenávratně
v pekle všedních dnů.

Chvilička mezi nocí a dnem,
vteřina mezi bděním a snem
z ničeho ušitá na míru.

Chvíle kdy bolest žádná není,
okamžik těsně před probuzením,
výlet do prázdného vesmíru.

Ta sladká chvíle spočinutí,
kterou mi jenom ráno skýtá,
konec i začátek,
úleva od všeho
co se mnou jindy zmítá.

Tančím po paprscích hvězd,
vzpomínkou nechám se vést
na tóny chvějivých strun.

Koupu se v nadýchané pěně snění
opilá chvílí v zapomnění
zalitá světlem sta lun.

Ráno co ráno vylétá
má mysl na výlet do světa,
kde není vlastně vůbec nic.
Houpu se na vlnách, staleté prázdnoty
než slunce pohladí mi líc.

Píseň ptáků v ránu jarním,
krátká jízda vlakem parním,
špetka smíchu bez příčiny
zapletená mezi stíny.

Troška radosti i děsu,
šepot rozkvetlého vřesu,
řeka jež se v březích pění,
než se v hukot moře změní.

A co ještě, a co dál
do hrnce by člověk dal?
Trochu starých vzpomínek,
fantazie pramínek.

Kousek knihy nedočtené,
snímek z loňské dovolené,
pobíhání tlapek myších,
které jenom kočka slyší.

Všechno pak, jak račte znát,
protřepat a nemíchat.
Přikořenit prachem z hvězd
a už na stůl možno nést.

Račte pěkně světlo zhasnout,
zavřít oči a jít spát.
Až do rána sladké snění
můžete si užívat.

Bolest z cizího zklamání
do srdce drápy své zarývá.
Za víčky palčivé
slzy jsi uzamkla,
za úsměv zoufalství ukrýváš.

Těžko se rány léčí
obvazy s pepřem a solí,
proč jenom nakonec
ty největší hlouposti
ze všeho nejvíc bolí.

Jeden tah vystačí
k poslední obrany rozbití,
pěšáci prohráli, rytíři vymřeli.
Závidíš chladnému kameni,
že žádnou bolest necítí

Jediná kapka postačí,
vlny se rozběhnou po hladině
a tlak vody prolomí hráz.
Není už jak příval zastavit,
povodeň valí se po krajině.

Pro slzy nevidíš na nebe,
do duše vkradl se chlad,
stočená v klubíčku
skrýváš se do sebe,
to královna dostala mat.

Znamení hledám, hledám všude,
ve tvářích lidí, v očích, v gestech,
ve květech růží, v prachu cest,
ve zpěvu ptáků, v kapkách deště.

Znamení hledám, hledám stále,
náznaky jež by mi poznat daly,
zda cesta má je cesta správná,
či cestu jinou mám si snad najít.

Znamení hledám, nenacházím,
snad návod zůstal ve výrobě,
bez něj však jenom stěží poznám,
co říct že mám a v jaké době.

Znamení hledám rytá v kámen,
znamení dobra nebo zla,
znamení co mi napovědí,
abych po cestě nesklouzla.

Znamení hledám dnem i nocí,
zmateně bloudím životem,
a stejné chyby opakuji
s maniakálním chechotem.

Řekni koule křišťálová,
co budoucnost pro mě chová
za závojem přítomnosti.

Zkoumám kávy sedlinu,
zda mám čekat hostinu,
či se roky příští postím.

Naslouchám vnitřnímu hlasu,
zatím, co se vlny času,
o útesy dneška tříští.

Hledám v kartách, runy házím,
odpovědi nenacházím,
co mi nesou roky příští.

Možná je to celé tím,
že o ni vlastně nestojím,
že mám obyčejný strach.

Že mě neskutečně leká,
možnost že to co mě čeká,
utápí se v temnotách.

Radši karty tiše skládám,
už budoucnost nevykládám,
dělám co se mi zalíbí.

Prostě žiji přítomností
a naději v duši hostím,
že se to nějak vytříbí.

Pradivoké křiky zebrají se v závratné znělce,
a přinášejí chaos do myšlenek.
Bezbřehý vítr z ploutví ryb,
odvádí mě daleko od reality a celého světa.

Křivdy stěhují se do boků,
nespočetný počet absurdit splývá v šeď.
a v jasných pojmech neviditelnosti,
tvoří se košmarné rozruchy plné svobnosti.

Oheň se kouřem pomíná v hlasitém tichu,
černé jiskry v houští hrají si na pozítří,
a slunce stoupá vzhůru jako tanečnice
a šeptá nám kletby a zvěrstva.

Žádné životní poměry nedostačují absurdnosti,
rozkročené myšlenky přeskakují obrovské proluky
a ztratí se v jakékoliv interpretaci poničení.
Splývají, rozplývají se a ničí vše, co vytvořeno bylo.

Vylétl z kolejí vagón tvých myšlenek,
a svět ti roztříštil v jediném okamžiku.
Pomíchal jistoty se stíny domněnek,
nesmysl ve smyslu mentálních prostocviků.

Čí vzpomínky to jsou, co za nocí tě budí?
Vrásky co nejsou z lásky kreslí na čele.
Na skráních kapky potu co nepříjemně studí,
a obraz světa v troskách ostrých jak čepele.

Náhodná slova říkáš beze smyslu,
zmatená, ztracená, zbloudilá, bezradná.
Uprostřed ničeho podobná náhodnému číslu,
tři hody kostkou z nichž větu poskládáš.

Ve válce ničivé s poslední nadějí
umlkly múzy, poutnice bez adresy,
utichly písně, jež plavce svádějí
a přece tvá loď pluje přímo na útesy.

Jeden křičí hlasem mocným:
„Zatnout tipec má se mocným!”
Nemá sice plány jasné,
zato vize má tak krásné.
K nim hesel pár, tak úderných,
že z nich rychle přejde smích.

Druhý zdánlivě je tišší,
pramálo se ale liší.
Co nedá to jistě slíbí,
hlavně že se lidem líbí.
Hlavou moudře pokyvuje,
zatím plány vlastní kuje.

Tak to běží zas a znova,
prázdné sliby, prázdná slova,
poskládaná v prázdné věty
co znějí jako kastaněty
do tance.

Kroky, ty nejsou složité,
jen když se v kole točíte.
Pravá, levá, pravá, levá,
kdo netančí ať se hněvá.

Na ostatní potom zbude
povolební bilance.

Stoupat výš a vidět víc,
to vždycky je věc žádoucí.
Kdo obrům by na plecích stál,
ten dotáhne to jistě dál,
získá místo vedoucí.

Proto mi dovolte prohlášení,
že vystoupat do výše obra,
a vybudovat si základnu,
nahoře na ramenou titánů,
to vždycky je věc dobrá.

S názorem právě vzneseným
oponentem mým váženým
dovoluji si nesouhlasit.
Kdo dere se příliš vysoko,
ten hodně může ztratit.

Kdo na ramenou obrů stál,
ten aby se stále bál,
že titán balanc ztratí.
Následně račte znát,
střemhlavý přijde pád,
který jen těžko zvrátí.

Má rada tedy zní:
Milí a vážení,
držte se při zemi.

Strašlivý rachot mě ze spánku budí
a ledový pot na skráních studí.
Čert mi byl dlužen ten šílený nápad.
Jak špatný byl už začínám chápat.

Noc v lůnu lesů? V líčení od kámoše
obrázek lákavý skýtají Krkonoše.
Báječný nápad na světle denním,
však v obrázek z hororu za tmy se mění.

Už vidím kance s bizonů tlupou,
jak po mě spolu zběsile dupou.
V tom spásný nápad hlavou se prožene,
snad světlo ostré divou zvěř zažene.

Baterky světelný kužel noc protne
a v poli zorném mém výjev se octne,
který je vskutku báječný veci,
partička ježků mejdan má v Peci.

Doteky kapek na skráních,
to něžné deště políbení,
chladí tvé tváře rozpálené,
však v žilách tvých krev horká pění.

Křídla bys chtěla rozepnout,
nad mraky vzlétnout k nebi výš
a s ptáky letět do dálek,
o kterých zatím marně sníš.

Voda ti zpívá o volnosti,
o letu mraků, běhu řek,
hukotu moře, který nese
na těžkost duše sladký lék.

Jsi tichá voda, každý to ví,
že domluva je s tebou snadná.
Poslušně roky v březích pluješ,
však tichá voda bývá zrádná.

Doteky kapek na skráních,
to něžné deště políbení,
a v duši bouře trhá břeh,
bez mostů návrat zpátky není.

Že základem sladu je ječmen všichni víme.
Jak ale slad vzniká?

Z jara se osení
na poli zelení,
nutný je čas.

Nežli se osení
k podzimu promění
ve zlatý klas.

Pak v pole pospíchá
mohutná technika,
by klasy skosila.

Od plev co zrno je
ze stroje do stroje
pečlivě prosila.

Zrno pak samotné
dochází v sladovně
namočení.

Až vody nasaje,
kolik jí třeba je
k vyklíčení.

Pak přijde sušení,
neboli hvozdění,
jak račte znát.

Následným drcením
zrno se promění
ve vlastní slad.

Sladu též užito -
Kdo tady neví to?
- bývá i k výrobě piva,

kteréžto prověrkou
retenčních schopností
štamgastů bývá.

Černá ovce, bílá vrána,
potkaly se takhle z rána
na firemním školení.

Nebo si to možná pletu,
vyrazily na osvětu
v čase téměř poledním .

Každopádně potkaly se
ty dva protiklady
a hned začly rozebírat
názorovych odlišností
zápory a klady.

Bílá vrána peří čechrá,
hájí svoje pozice,
dodržovat nařízení,
ať je moudré nebo není,
že je nejvíce.

Černá ovce odporuje,
hlavní prý je vždycky,
svobodný duch podporovat,
nařízení ignorovat,
jednat chaoticky.

Hádaly se, štěkaly se,
div, že se nepopraly.
Že má kousek
pravdy každá
by nikdy neuznaly.

Jak tak byly rozvášněné,
zapomněly hlídat krk,
než bys kýchnul,
obě sežral
korporátní vlk.

Až děti večer půjdou spát,
až slunce ráno bude hřát,
až nebudu mít práci žádnou,
až i poslední mrazy padnou,
až bude prase nosit cop
a stromy hopsat hop, hop, hop.

Až v létě budou Vánoce,
až smrk ponese ovoce,
případně na svatého Dyndy,
a nebo pozděj', hlavně jindy.

Jsem mistrem světa ve váhání,
co vždy si nechá ujet vlak.
Život se změnil v přežívání
a ani nevím kdy a jak.

Až jednou umřu, můžete mi,
na hrob dát nápis pozlacený:
"Z náhrobku datum smrti víte,
však roky před ním? Neodžité!"

To proto, že věčné váhání
člověku v žití zabrání.

Láska studí, láska hřeje,
láska vrásky kreslí,
láska je cesta z beznaděje,
do níž jsme pro ni klesli.

Láska je pravda, láska je lež,
láska je všechno cokoliv chceš.
Láska je peklo, bez nějž ráj není,
láska je sladkost ranního snění.
Láska je v slzách ukrytý smích,
láska je první člověka hřích.

Láska je vesmír, kde pluje náš svět,
o lásce padlo už tisíce vět.
A přece vždycky najdou se tací,
kteří se k lásce pokorně vrací.
Ať písně, próza či poezie,
ve slovech láska na věky žije.
A dokud lidstvu neskončí čas,
na věky láska bude žít v nás.

První slůvka táta, máma,
první cesty do neznáma
po čtyřech pod nízkou seslí.
První dílo umělecké,
které prsty do talíře
rozmáchlými gesty kreslíš.

Svět je plátno sotva naplé,
barvy pro něj teprv mícháš,
jeho taje zatím prvně
vidíš, slyšíš, chutnáš, dýcháš.

Tvrdost skály, měkkost mechu,
rachot bouře, tichost dechu,
světlo dne a temno noci,
bolest touhy, sladkost moci,
konejšivou náruč snění
než tě vzbudí rozednění.

Do obrazu barvy skládáš,
někdy víš a někdy hádáš,
někdy ke tvé malbě jiný
přidá barvy nebo stíny.

Každý má svůj obraz světa,
měníme ho jak jdou léta.
Neskončíme s tímhle dílem,
dokud nedojdeme cíle

Hlas boží se nazývá
A) Metatron
B) Autodrom
C) Optimus prime

Okultistka je označení pro
A) oční lékařku
B) výrobce zvětšovacích skel
C) zastánce nauky, která bývá spojována s neobvyklými schopnostmi. (jinak také čarodějka)

Lovec čarodějek k výkonu práce potřebuje
A) zvon,svíci a knihu
B) kytaru, baterku a spacák
C) GPS, KPZ a DDT

Andělé jsou bytosti:
A) okultní
B) éterické
C) naprosto nesnesitelné

Ptáček si má o skálu na konci vesmíru nabrousit
A) zobáček
B) ptáčka
C) kosmickou loď

Správné jméno tvora, který na konci světa vypluje na hladinu je
A) Fifinka
B) Kraken
C) Obrovskej hnusnej oslizák

V starém hradě po setmění
sténání strach nahání.
To bílá paní po cimbuří
vesele se prohání.

Meluzína v komíně
byť se tváří nevině,
když večer spustí svoji píseň,
tak celou noc nespíme.

Z pohádek to dobře známe,
strašidla jsou všude.
A o jednom speciálním
moje píseň bude.

Neuhádneš, dej se poddat,
mnohým generacím
Ferda straší, milí braši,
v traktu zažívacím.

Střeva kroutí, žbluňká, škrundá,
nafoukne ti břicho,
ve vypjatých situacích
narušuje ticho.

A pak když to nejmíň čekáš,
nejlíp v ctěné společnosti,
posledního dění Ferda
slavnostně se zhostí.

Místnost rychle zaplňuje
neodbytný puch,
a kolem tebe poletuje
Ferda, volný duch.

Uvadly kytky v květináči
a prach jim sedl na listy.
Zamlklým městem smrtka kráčí,
nikdo se za ní neotáčí,
každý si hlídá vlastní stín.

Umlkly tóny šalmaje,
už nezpívá se nehraje,
už není důvod k smíchu.

Teď strach se drží u moci
a múze není pomoci
v stísněném noci tichu.

A přes den velký úspěch slaví
zoufalství, strachu sestra bledá,
když po nebi jak ptáci draví
se ženou k městu špatné zprávy
a každý úkryt rychle hledá.

Teď místo písně klavíru
zní rachot kulometů,
rozbité klapky na jílu
zemřely možná pro víru
však hroby ryté na míru
žalují trpce světu.

Představte si tuhle scénu:
Škrtí manžel svoji ženu.
Manžel rudne žena modrá,
marná každá rada dobrá.

Člověk mohl by se ptát:
Co se tady mohlo stát?
Co přimělo dobráka,
že naštvaně huláká?

Zapomněl na něžný vztah,
manželce na život sáh?
Inu to je vlastně snadné
Občas slovo špatně padne.

Manžel slyšel u piva
jak výčepní povídá,
ženy buchtu že prý znají,
snad i v pekle nebo v ráji.

A všichni ji mají rádi,
manžel doma vztekle řádí.
Neposlouchá vysvětlení,
žárlivost v něm horce pění.

Kolem krku prsty sevře,
už manželka neotevře,
troubu kde se tiše pálí,
buchta co všichni milovali.

Padají lístky okvětní,
jarní se mění na letní,
paprsky tváře hladí.

V mé duši však jen krutý mráz,
burácí v uších ledu hlas:
Zase tě zradí!

Kdo ve svých dlaních tvoje hřál,
aniž by třeba sbohem dal,
zase ti zmizí.

Kdo věčnou lásku sliboval,
na city tvoje písně hrál,
bude jak cizí.

Vykvetlo jaro mezi námi,
dnes ale zas jsme sami,
na duši leží stín.

Slíbil jsi všechno ba i víc,
však nedal jsi mi vůbec nic,
a slovům už nevěřím.

Už nechci si hrát na cokoliv,
vzpomínky večer nejvíc bolí,
když srdce tone v moři soli,
prázdný je klín.

Chtěla bych se dotknout
slunečního svitu,
ochutnat vůni jara,
co světu vrací dech.

Chtěla bych být vánkem,
co stébla trávy cuchá
Češe hlavy stromům,
hladí hebký mech.

Chtěla bych být dechem
první písně ptačí
i kapkou rosy ranní
v síti pavučin.

Chtěla bych být mlhou,
co ostré hrany změkčí
a světu kolem dodá
tajemna měkký stín.

Chtěla bych být vodou,
co mezi břehy plyne,
či vážkou co se hbitě
nad hladinou třepotá.

Chtěla bych být zemí,
co v náruči své hýčká
semena sladce spící,
ten příslib života.

S očima zavřenýma
toužím se roztančit,
ztracená ve své touze
nechávám mysl snít.

Na zahradě na venku
zasadil jsem mučenku.
Zaléval ji, hojně hnojil,
s málem bych se nespokojil.
Vodu jsem jí dopřál denně,
péče víc než vlastní ženě,
přitom už se viděl v cíli.

Doufal jsem že za péči,
plody se mi odvděčí,
sladkými jak plástev medu.
Slovy popsat nedovedu,
trpké svoje zklamání.
K pláči mě to dohání,
co mé oči objevily.

Že mučenka mou starost denní,
zdaleka tak nedocení,
odhalil jsem znenadání.
Místo bujné byliny
s mnoha květy pestrými
rostlina se k zemi sklání.

Příliš vody, tepla málo,
co se stalo, to se stalo.
Pro příště mám poučení
pěstitelství snadné není.

Jde Smolíček za Jezinkou,
dušičku má malilinkou,
že ho jelen odhalí.

Jelen chtěl by aby chlapec,
po setmění vlezl za pec,
netoulal se po háji.

Aby lesem nocí chodil,
s Jezinkou se tajně vodil,
to se přece nehodí.

Jenže chlapec má svou hlavu,
nestará se kdo je v právu,
opatrnost zahodí.

Nejde tu o planý vzdor,
vždyť jelen býval jeho vzor,
co se nikdy nemýlí.

Jak však vysvětlit jelenovi,
že s věkem v těle Smolíčkovi
hormony se vzbouřily.

Touha v srdci horce plane,
nezáleží co se stane,
hlavně že se setkají.

Jezinka a Smolíček,
vedle lesních jesliček
vášnivě se líbají.