Moje články

„To ho chceš zabít?“ zasmála se Monika.
„Zatím ne,“ odvětila lhostejně Jana.
***
Když další den přišel do práce, vypadal poněkud pobledle. Nikdo tomu však přílišnou pozornost nevěnoval.
Den ode dne se to však zhoršovalo. Chodil jako tělo bez duše. Na nic a nikoho nereagoval.
O pět dní později zkolaboval při cestě na toaletu. Diagnóza? Celkové vyčerpání organismu.
Přesto do práce chodit nepřestal. Nikdo nevěděl proč.
Dalšího dne vešla Monika do jeho kanceláře bez zaklepání.
Zarazila se, když uviděla Janu, sklánějící se nad bezvládným tělem. Místo očí měla jen velké prázdné otvory.
Monika zalapala po dechu. Její srdce ten šok nevydrželo.

Než zamířila do svého pokoje, popřála rodičům dobrou noc a vyčistila si zuby.
Když však za sebou pak zavírala dveře, na spánek neměla ani pomyšlení.
Rychle se oblékla do předem připraveného oblečení a namalovala se.
Moc dobře věděla, jak se oknem dostat na ulici.
Vydala se obvyklou trasou směrem k populárnímu klubu. Vchod však minula bez povšimnutí. Zastavila se a zapálila si cigaretu. Nečekala dlouho.
„Kolik?“ zeptal se muž ve středním věku a ona mu odpověděla naučenou frází.
Mrazivý chlad ji doslova ochromil, když jí později vyhrnoval minisukni.
A doma pod teplou dekou ležel místo ní jen velký plyšový medvídek.

Doufám, že už je Vám lépe.
Snad se neurazíte, když Vám napíši, jak výtečně jsem se včera bavil. Popravdě jsem ani netušil, jaká je s Vámi legrace. Rozhodně byste měl pít alkohol častěji.
Rád bych se s Vámi co nejdříve znovu setkal a pokračoval v našem rozhovoru. Vyhovuje Vám večeře ve čtvrtek v sedm hodin? Zvu Vás.
Pak bychom mohli zajít ke mně. Mám doma láhev výtečného italského vína. Mohli bychom ji společně otevřít a také se převléci do něčeho pohodlnějšího.
Řeknu služebným, aby Vám přichystaly pokoj.
I přesto však věřím, že jej nakonec potřebovat nebudete.
Věrně Váš Dorian Gray

Petr se opatrně plížil křovím.
Vyslal dvě družstva svých vojáků, aby se na nepřátelské území dostala z různých stran. Neměl mnoho jednotek, dobrá strategie tedy byla nezbytná.
Urazil dalších několik metrů, když se ozvalo zašustění větví. Než Petr stihl zareagovat, velitel druhého vojska ho povalil na zem a strhl mu z prsou zelenou nálepku.
"Haha, seš mrtvej!" ušklíbl se škodolibě Marek. Petr mu však se stejnou škodolibostí strhl jeho "život".
"To nemůžeš!" bránil se Marek, "Dej mi to!"
"Ani náhodou!"
Zprvu klukovské přetahování se brzy změnilo v něžné doteky.
Myšlenka na napadení nepřátelského území se však nezměnila ani v nejmenším.

Bylo jednou jedno kouzelné jezírko, obklopené košatými stromy. Chodila k němu zvířátka z široka daleka. Velkoryse jim propůjčovalo neobyčejnou sílu a hbitost, takže na ně žádný predátor nemohl.
Jednou se však o jezírku doslechl vlk samotář. "Strejček" se mu říkalo. „Budu silný a hbitý a ulovím, koho budu chtít,“ pomyslel si.
***
Průzračné jezírko vypadalo opravdu lákavě. Po jeho straně však čněla velká dřevěná cedule.
„Pramen nesmrtelnosti,“ stálo tam. „Jsi-li čistého srdce, pij. Máš-li zlé úmysly, pozor!“
Vlk se ale jen zachechtal a zplna hrdla se napil. Nejdřív necítil nic.
Brzy však místo něj, stál u kouzelného jezírka velký košatý strom.

JDS... JD... Jennifer Schecter... Nejsem si jistá kdo vlastně jsem, protože je nás víc.
Jennifer byla uvězněna uprostřed tvůrčího transu. Srdce jí v hrudi divoce bilo a nikomu skutečně nepatřilo. A nejméně jí.
Mlčky pozorovala den za dnem od chvíle, kdy se přestěhovala do L.A..
Láska, zoufalství, zklamání, objetí, polibky, bolest. Vše prožívala stále znovu a intenzivněji.
Propiska rychle klouzala po papíře. Každé slovo bylo naplněno všemi emocemi, kterých ještě byla schopná.
Ozvalo se zaklepání.
"Už je čas jít?" usmála se, aby skryla smutek. Maska, kterou si dnes oblékne, zůstane neporušená.
Alespoň dokud znovu nebude sama. Se svými vnitřními démony.

Seděl tiše na posteli. Kytara mu stále ležela v klíně a papíry vedle něj zůstávaly netknuté. Musel pracovat. Věděl to.
Zoufale složil hlavu do dlaní. Když ji poté znovu zvedl, všiml si, že není v pokoji sám.
Byla krásná. Až oči přecházely. Vypadala zcela jinak, než většina žen a celá se blýskala všemožnými barvami. Mlčky si přisedla vedle něj. Prsty ho pohladila po tváři a krku.
Okouzleně zalapal po dechu.
Ještě trochu se k němu přiblížila a vtiskla mu letmý, avšak intenzivní polibek na rty.
Za hodinu už byla písnička hotová.
„Děkuji,“ zašeptal. Věděl, že ho slyší.
Jeho dokonalá múza.

Řeknu vám, ta holka vážně není normální. Klidně si stoupne doprostřed kruhu ze svíček, vedle svojí fotky na krvavej nápis. Dobrovolně.
Asi ještě neslyšela o exorcismu.
Začala jsem zaříkávat. Nad její hlavou se rozevřela velká díra, ze které šlehaly rudý pramínky. Pomalu jí obtáčely tělo.
Jenže pak otevřela oči a všechno bylo v háji.
Snažila jsem se ji natlačit zpátky a přitom pokračovala v zaříkávání.
Najednou se celá chodba roztřásla. Sloupy, co podpíraly tuhle školu celejch tři sta let se kývaly. Proč? Kvůli duchovi šestnáctiletý roztleskávačky.
A poslední, co jsem viděla, bylo, jak se mi to všechno řítí na hlavu.

„Co vlastně studuješ?“ zeptal se Petr.
„Chemii,“ odpověděl Marek. Pohled měl stále upřený před sebe, ruce rozpažené a balancoval na kolejnici.
„Fakt? Nevypadáš na to,“ zhodnotil to Petr. „A slez, budou to dělat taky,“ hlavou kývl ke skupince dětí za nimi.
„No a?“ ušklíbl se Marek a přeskočil na vedlejší kolej. Zavrávoral, ale podařilo se mu udržet balanc. „Uvolni se trochu.“
Petr se nejdříve zdráhal. Nakonec však podlehl Markovu přemlouvání.
„To nejde!“ postěžoval si po několikátém neúspěšném pokusu o chůzi po kolejnici.
„Pomůžu ti,“ nabídl se Marek a pevně sevřel Petrovo předloktí.
Všechny děti z obou oddílů je poslušně napodobily.

„Cvak.“
Dveře se otevřely a starostka vstoupila dovnitř. Nemusela se bát, že by si jí někdo všiml. To si pojistila už dávno.
Obálku, pro kterou přišla, našla snadno. S úsměvem ji schovala do kabelky.
Ještě něco musí vyřídit.
„Cvak.“
Regina už si počínala jako zkušený zámečník. Stačilo jen vědět, jaký klíč je ten správný.
Tiše prošla cizím bytem a lovecký nůž, zabalený do květované látky, chytře skryla pod mřížku vytápěcího prostoru.
„Cvak.“
Ozval se do ticha policejní stanice zámek na dveřích jedné z cel. Mary Margaret se opatrně vyplížila ven a rozeběhla se do lesů.
A Regina se spokojeně usmála.

„Slyšel jsem, že v centru otevřeli nový bar,“ zkusil nadhodit Jack, když mu Ianto přinesl ranní kávu.
„Ano?“ Ianto si nebyl moc jistý, kam tím kapitán míří.
„Mohli bychom ho jít večer prozkoumat,“ navrhl Jack s úsměvem. Ianto však místo odpovědi jen nepřirozeně ztuhnul a zbledl. Představa jeho a Jacka v gay baru ho vpravdě děsila.
„Prý se to jmenuje PIFKA,“ pokračoval Jack. Iantovu reakci zcela ignoroval. „To určitě znamená ‚Prostě Inteligentní a Fešní Kluci‘.“
Ianto musel ocenit Jackovy dedukční schopnosti. Popravdě ho ta myšlenka celkem pobavila.
"A to 'A' na konci?" zeptal se.
„Hm…“ Jack se zamyslel. „Al dente?“

Sněhové vločky se lehce snášely do velkých bílých peřin. Při dopadu každé z nich se rozeznělo tiché cinknutí. Stovky a tisíce takových tónů laskavě vítaly východ nového slunce.
Bosé nohy něžně brouzdaly sněhem. Polonahá dívka, která je doprovázela, opatrně došlapovala na špičky a šťastně se usmívala.
Tančila. Hudbu, která jí k tomu hrála, dokázala slyšet jen ona. Udělala další dvě piruety a vyčerpaně se svalila do závěje. Zmrzlý sníh pod jejím tělem hlasitě zakřupal. Krev, která jí tekla z čerstvých ran, kontrastovala s čistě bílým podkladem. Na chvíli zadržela dech a přivřela oči.
A nevinnost s vášní splynula v jedno.

„Doriane, já… přišel jsem vám říci-“ zarazil se, když spatřil blížícího se Doriana, oděného jen do hedvábného županu. Stydlivě sklouzl pohledem k nahým chodidlům, která se intenzivně třela o koberec. Zamrazilo ho.
„Co ode mne potřebujete, Basile?“ zeptal se Dorian nevinně a jedním zatáhnutím si rozvázal uzel na pásku. S uspokojením pozoroval malířovy rozpaky.
„J-já-“
„Ano?“ otázal se Dorian znovu a udělal poslední dva kroky. Jejich těla byla nyní vzdálena jen několik málo centimetrů. Basil zoufale polknul a odvrátil zrak. Dorianův župan tiše klesl k zemi a jeho jazyk se něžně přisál k malířově šíji.
„Miluji vás,“ vydechl vzrušeně Basil.

Na Cardiff se snášela noc. Do okenních tabulek prudce bubnoval déšť. Jack seděl na posteli a v rukou pevně svíral kravatu, která nebyla jeho. Už ani nedokázal plakat. Věděl, že jestli zůstane, přijde o rozum. Víčka silně stiskl k sobě. Po tvářích mu stekly poslední zapomenuté slzy.
Vtom ucítil letmý dotek na rameni. Nevěnoval mu však pozornost. Dokud ho někdo zezadu neobjal kolem krku.
Jack zalapal po dechu. Horký dech ho zašimral pod uchem. Tolik si přál, aby to nebyl jen sen. Bál se, že jakmile se otočí, vše se rozplyne.
Přesto to nakonec udělal. A Ianto ho láskyplně políbil.

„Staneš se její přítelkyní. Přesvědčíš ji, aby mi věřila. Aby se za mne provdala.“
„A co za to?“
„3000 liber, Sue.“
***
Nepřítomně mačkala v pěsti kozinkovou rukavičku. Ta už byla celá špinavá a potrhaná. Prudce s ní hodila o zeď. A znovu ji pevně přivinula k srdci.
Úžasný nápad, zdálo se. A všechno vycházelo podle plánu.
Vzpomněla si na chuť Maudiných rtů a zaškaredila se.
Tedy... téměř všechno.
Rukavička znovu proletěla studenou místností.
***
„Oh, Sue,“ zašeptala Maud. Pozorovala špinavou Lant Street z okna svého nového vězení.
Zdálo se to jako skvělý nápad.
„Oh, Sue… ani nevíš, jak moc toho lituji.“

„Sakra!“ zaklel Petr, když baterka jen zablikala a zhasla.
Měl pro děti připravit stezku odvahy. Teď se však sám nechtěně na jednu vydal.
Vtom mu někdo skočil na záda. A parádně ho vyděsil.
„Seš debil,“ ulevil si Petr, když zjistil, že to je jen jeho kolega - Marek.
***
Všechno bylo připraveno. Do začátku však stále zbývala necelá hodina.
Pomalu se procházeli kolem lesa.
„Hele!“ vykřikl najednou Marek a Petra tím znovu polekal. Když však oba zvedli hlavy, uviděli velkou padající hvězdu.
Něco si přej.
Podívali se na sebe a usmáli se. V té chvíli ještě nevěděli, že si přáli to samé.

Letní večer prozařovaly barevné lampiony. Vůně cukrové vaty a tureckého medu prostupovala okolí a typická lunaparková hudba hrála stále ty samé tóny.
Anika seděla na lavičce a plakala. Nic ji nedokázalo utišit.
Znovu si nasadila na nos brýle, když si všimla, že ji někdo pozoruje.
„Kdo jsi?“ zeptala se trochu vyplašeně. Ale ten podivný člověk se jen vševědoucně usmál.
Anika zatajila dech, když si všimla podivných útvarů na jeho čele.
Ďábel?
Nebo to byl jen stín? Nevěděla.
„Pojď se mnou,“ zašeptal a Anika, i když nechtěla, se poslušně zvedla a následovala ho.
V hliněné zemi po dívce nezbyla jediná stopa.

I když nerad, musel John uznat, že Irene Adler měla přece jen něco do sebe.
Usmál se a švihl do vzduchu jezdeckým bičíkem.
Obkročmo se posadil na Sherlocka. Ten ležel na posteli, připoutaný pouty, která společně odcizili Lestradovi.
Vlastně díky Irene se dali dohromady.
Sherlock spokojeně zavzdychal, když ho John lehce švihl do hrudi.
Bylo to poněkud zvláštní, když se poprvé políbili.
Teď to udělali snad už po milionté.
John se sklonil k Sherlockovým rtům a jazykem obkroužil jejich linii. Pak se znovu zvedl do sedu. Jeho ústa teď nahradil bičík.
„Miluji tě,“ zašeptal Sherlock tiše.
A bylo to poprvé.

Odhodlávaly se k tomu opravdu dlouho. Velmi se bály, ale nechtěly už déle čekat.
***
Když se další den sešly, srdce jim strachy málem vyskočila z hrudi. Přesto udělaly přesně to, na čem se domluvily. A daly si letmý polibek na rty.
Pohledem zkontrolovaly okolí. Žádná reakce.
Usmály se. A odcházely klidnější. Ruku v ruce.
***
„Mami, tati…" zamumlala Monika, s pohledem upřeným k zemi, „My se máme rády.“
Prsty propletla s Lucčinými a čekala na ortel.
„A to je jako novinka?“ zasmál se táta. „Dyť bylas dřív lesba jak já heterák.“
Děvčata se na sebe nechápavě podívala, ale nekomentovala to. Radši.

I přesto, že se blížilo poledne, byl les stále hustý a temný. Mohutné koruny stromů vpouštěly dovnitř jen minimum slunečních paprsků. Okolím se nesl nepříjemný chladný a vlhký pach, který byl pro tohle místo typický.
Marie tiše sesedla z koně. Opatrně proběhla mezi stromy a přebrodila široký potok.
Naštěstí věděla kde hledat.
Pod několika keři tam leželo bezvládné zmučené tělo.
Marie se k dívce mlčky sklonila a podepřela jí hlavu. Do úst jí postupně nalila připravený lektvar.
Z koženého pouzdra vytáhla zdobenou dýku a přiložila ji k dívčiným ústům.
Po chvíli se ostří nože zamlžilo. Marie se usmála.
Přežije to.

Rychlé rázné kroky se na chvíli rozezněly sklepením. Brzy však našly svůj cíl.
Trojí zaklepání a zavrzání starých pantů. Šustění nepotřebného oblečení. Mlaskání nahých kroků na kamenné podlaze. A další vrzání dveří.
Severus už ležel ve své posteli. Spokojený úsměv na rtech a oblečení poházené po zemi.
Poslušně roztáhl nohy a přivítal mezi nimi svého hosta.
Ruku na jeho penisu brzy nahradila ústa.
Zasvištění bičíku a vzrušené zasténání.
Zoufalé tisknutí kůže na kůži. Letmé doteky rtů i vášnivé polibky.
Dlouhé světlé vlasy slepené potem.
Lubrikant a mohutný penis hluboko uvnitř.
Několik silných přírazů a intenzivní vyvrcholení.
A další zavrzání dveří.

Teď, když věděl, že ho Sněhurka nemiluje, bylo snadné slíbit Abigail pomoc. Buď pro ni získá pravou lásku, nebo se zbaví vlastního trápení.
***
Očekával monstrum. Avšak z jezera vystoupila nádherná žena.
Siréna.
Nebylo těžké jí odolat. Dokud se neproměnila v jeho milovanou.
"Miluji tě."
Slova lásky z jejích úst byla mocná. Její polibky však nebyly upřímné.
Chtěl s ní bojovat. Místo toho byl však zákeřně stáhnut pod hladinu.
Nedovolila mu, aby se znovu vynořil. Pomalu začínal ztrácet vědomí.
V poslední chvíli však na dně nahmatal ostrou dýku.
Brzy už čerstvá krev zbarvila jezero do ruda.
Jeho utrpení stále ještě neskončilo.

Nevěděl, jak dlouho už spolu bojují, přesto statečně vzdoroval dalším úderům a snažil se je oplácet. Nebylo to snadné, ale vzpomínka na ženu a dítě, ho udržovala při životě.
Úder, další a ještě jeden. Chvíle nepozornosti a síť jeho protivníka ho přišpendlila k písku.
Stačil však jediný silný kop do kolene a jeho protivník se s bolestným výkřikem svalil k zemi. Z řezné rány na pravém boku, kterou v souboji utržil, mu vytékala horká krev.
Bojovník měl nutkání se usmát, když mu probodával hrdlo jeho vlastním trojzubcem. Zvítězil.
Tedy, alespoň si to myslel. Než císař namířil palcem ke svým botám.

„Už má být přece dávno jaro,“ zamumlal naštvaně John. Včera se nechal od Sherlocka přemluvit k vyšetřování dalšího případu. Netušil však, kolik hodin ve vysokém sněhu to bude obnášet.
Sherlock nereagoval. Seděl u počítače a vypadal maximálně soustředěně.
John se tedy raději otočil na druhý bok.
Za chvíli však ucítil závan chladného vzduchu. Hned nato se k němu přitisklo polonahé mužské tělo. John jen vyděšeně nadskočil.
„Co děláš?“ vykřikl.
„Lidské teplo je prý nejlepší,“ odvětil s klidem Sherlock.
John se snažil bránit, ale marně. Sherlock si ho jen přitáhl ještě blíž.
Nakonec John přece jen podlehl.
A ledy konečně roztály.

„Tak krásný den,“ povzdychl si Jiminy.
„Vskutku,“ souhlasil s ním muž, stojící vedle něj.
„A jak ti cvrčci dneska cvrlikají…“
Během jejich krátkého nezávazného rozhovoru přišel muž o měšec s penězi, dva prsteny a několik blýskavých cetek.
Takovéto počínání Jiminyho rodiče s oblibou nazývali „klácením zmijí“. Podobné krycí názvy měli pro všechny své podvody.
„Někdo by měl na oplátku sklátit je,“ pomyslel si Jiminy. V dlani přitom tisknul malou skleněnou lahvičku. Sám nevěřil tomu, že by ten lektvar skutečně kdy použil. Nechtěl jim ublížit. I jeho trpělivost však měla své hranice. Udělal to.
A litoval toho po zbytek svých dnů.

Když Jack konečně znovu otevřel oči, rozprostírala se kolem něj jen neproniknutelná tma. Nepříjemný chlad mu obtáčel tělo, a když se chtěl nadechnout, nešlo to.
Najednou k jeho uším dolehl nepříjemný zvuk. Znělo to trochu jako skřípání nehtů o tabuli. Otřásl se strachem a odporem zároveň.
Něco tam bylo. Ve tmě. A kroužilo to kolem něj. Stejně jako šelma, číhající na kořist. Slyšel to.
Urychleně se zvedl a couvnul. Pořád to tam bylo.
Okamžitě se rozeběhl směrem, který považoval za správný.
To, že se zmýlil, poznal až podle obřích špičatých zubů, které se zaleskly těsně před ním.
Byl v pasti.

Basil se zamyšleně prochází. Najednou zafouká silný vítr a z hlavy mu sebere klobouk. Ten se chvíli kutálí po chodníku, než ho zvedne právě přicházející muž.
Basil: „Oh, Doriane, to jste vy?“
Dorian: „Už dlouho jsem vás neviděl, Basile. Kdepak se nám skrýváte?“
Basil: (mlčí a odvrací zrak)
Dorian: Co kdybychom zašli společně na oběd? (předává mu klobouk; přitom se nenápadně dotkne jeho ruky)
Basil: (nervózně si odkašle)
Dorian: Nenechte se přemlouvat, Basile.
Basil: (ne příliš ochotně) Dobře tedy.
Znovu zafouká vítr.
Dorian: (důvěrně položí Basilovi dlaň na bedra) Věřte mi, Basile. (zašeptá mu s úsměvem do ucha) Nebudete litovat.

Už odmalička miloval superhrdiny a vždy se toužil stát jedním z nich. Věděl však, že ne každému jen tak spadnou do klína nějaké super síly.
***
Fialová kombinéza, kterou si vlastnoručně ušil, byla poněkud těsná, ale slušivá. Uprostřed hrudi zářilo modré řecké písmeno alfa.
Na ruce i nohy si připevnil koženými řemínky vlastní vynález. V podstatě to fungovalo jako obří přísavky. Zkráceně jim říkal „savce“. Vystavil je již několika zkouškám a vždy obstály na výbornou. Teď však šlo do tuhého. Rozhodl se přeskočit z okna svého pokoje na stěnu protějšího domu.
Příliš neváhal, odrazil se a skočil.
Naštěstí sanitka dorazila včas.

„Kde ten zpropadenej krám zase je?“ zaklel John a zběsile prohledával šuplíky. „Sem jsem ho dal!“
„To nevíš, že podle statistik téměř nikdy nic nenajdeš tam, kam jsi to právě položil?“ ozval se Sherlock a z kapsy vytáhl Johnův mobil.
***
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se nechápavě John.
„Podle statistik to má vždycky na svědomí zahradník. Vygůgli si to,“ odvětil Sherlock s nezájmem.
***
„Proč si všichni myslí, že spolu něco máme?“ rozčílil se John.
„Protože statistiky mluví jasně. Dva dospělí muži v jedné domácnosti zkrátka musejí být milenci.“
„Ale my nejsme!“ zaprotestoval John. Když ho však Sherlock políbil, nebránil se.

Dlouhé tmavé vlasy rámovaly mladé dívce krásný snědý obličej. Dvě starší ženy je splétaly do úhledných copánků. Třetí jí prsty na nahé tělo malovala rituální symboly. Byla první noc jejích patnáctých narozenin. A byla vyvolená, aby uctila kmenovou bohyni.
Horko z omamného nápoje jí kolovalo v žilách. Vůně hořících bylin a rytmická hudba ji zbavovaly vědomí. Tančila. Realita byla mlhavá, postavy kolem ní ztrácely tváře a krásná noční obloha ji obklopovala. Extázi, kterou prožívala, nebylo možné popsat slovy. Na okamžik měla pocit, že do ní snad vstoupila sama bohyně. Usmála se. A v tu chvíli jí jednou ranou sťali hlavu.

Elegantní dáma v jednoduchém kostýmku tiše shlížela na osvětlenou ulici. Švýcarsko jí poskytlo útočiště po druhé světové válce. Přesto by jej nikdy nenazvala domovem. A teď, když ji opustili už všichni, které kdy milovala, pocítila touhu, vrátit se ke své největší životní lásce.
Mnoho dalších dní pracovala na nových střizích pro nejdůležitější kolekci svého života. Když poté s nastříhanými díly zasedla k šicímu stroji, věděla, že to dokáže. Musí. Víc než kdy dřív, si toužila zcela podmanit Francii. I s vynaložením veškerého úsilí to však nedokázala.
Američanky si ji však zamilovaly. A díky nim nakonec Coco ovládla celý módní svět.

Pokud něco Doktora opravdu fascinovalo, byla to lidská snaha vynalézt stroj času. Snažili se o to celá tisíciletí a samozřejmě zcela zbytečně. Teď se k němu však dostala zpráva o modelu, který měl snad konečně fungovat.
„To je ono?“ nedůvěřivě obcházel podivnou věc tvaru obrovského vejce. Odborníci jen souhlasně přikývli. Povrch byl téměř celý utvořen z různých tlačítek, která však byla na první pohled neviditelná.
Doktor začal zběsile mačkat, co mu přišlo pod ruku, dokud se v podivném přístroji neotevřely dva malé otvory pro ruce. I přes varování odborníků je tam vložil.
A tak se Doktor podíval i do pravěku.

Mary Margaret zatnula pěsti, až se jí nehty zaryly do dlaní. Snažila se ovládnout. Nesměla zavolat na Reginu. Nesměla vzít všechno zpět. Nechtěla.
Její vnitřnosti se svíraly v úzkostné křeči, když si uvědomila, co udělala. A ještě více, když si přiznala, že toho nelituje. Naopak.
Mít život Cory ve svých rukou a moci jej bezcitně rozdrtit jen sevřením prstů, jí dalo pocítit moc. Až do teď netušila, jakou extázi to může přinést. Nepoznávala se. Nejhlubší zvířecí pudy nad ní převzaly kontrolu. A ona si to užívala.
Když se však objevil David, zatoužila to všechno zase napravit.
Ale už bylo pozdě.