Moje články

Zmateně se rozhlížela. Všude bylo tolik lidí v kostýmech a maskách. Tancovali. A ta hudba. To cinkání a hlas - jeho hlas.
Ale koho vlastně? Nevzpomínala si.
Věděla však, že ho musí najít.
Netušila, že ji potají pozoruje. Až se nakonec ukázal, aby ji vyzval k tanci.
A tančili. Její šaty, bílé jako právě napadlý sníh, zářily celým sálem. Bylo to jako ve snu.
V tu chvíli to uslyšela. Hodiny odbíjely dvanáctou.
Vzpomněla si. Toby!
Začala se zoufale prodírat davem. Musela pryč.
Stěna bubliny vypadala jako z tenkého ledu. Už nepřemýšlela. Popadla židli a rozmáchla se.
A pak už jen padala.
__________________________________
Poznámka: Kdo by to chtěl i s videem a písničkou, tak tady máte odkaz.

Varování: Trochu slashové romantiky a hodně vody. Nepřístupné pouze lidem s homofóbními sklony.
_____________________________________
Chodil tam každý den. Pozoroval ho. Jak se myje. Jak mu po těle stékají pramínky vody. Vzrušovalo ho to.
„Rone? To seš ty?“ zavolal Harry, „Jdeš se sprchovat? Klidně pojď, sprchy jsou volný.“
Ron měl co dělat, aby skryl svůj ruměnec.
Nachytal ho.
„Umyju ti záda,“ nabídl se Harry. Ron se zarazil. Jako děti si záda myli běžně, ale teď…
Odhalil ho?!
Jen mlčky přikývl. Nechal ho. Nedokázal odolat.
Ale pak ucítil něco zvláštního. Polibek?! Ne, to se mu určitě jen zdálo.
Stalo se to znovu. Otočil se.
Políbil ho.
Harry to věděl. Už dlouho.
Taky ho totiž nenápadně pozoroval.

Poznámka: Nevím, kolik z vás zná fandom, ale možná si vzpomenete, že ho znáte až po přečtení. Kdo vážně nezná, tak ne, neužívala jsem při psaní žádné omamné ani psychotropní látky. Děkuji za pochopení.
...........................................................................................
Eulánie si povzdychla. Vzpomínala na časy, kdy se ještě s kamarádkami pásly po lese. Na to, jak se Tereza naučila levitovat a všechny to chtěly vyzkoušet. Na Agátiny pokusy si pamatuje. Jednou se přetočila opěradlem dolů a narazila do stromu. To se tehdy nasmály.
Ale to už je dávno. Tehdy měla jen malou dírku od červotoče v pravé přední noze. Myslela si, jak není ošklivá.
Teď už je celá oprýskaná a špinavá. Má jen dvě nohy a opěradlo je napůl ulomené. Poslední roky strávila zavřená na půdě. Sama.
A teď mlčky pozoruje hořící hranici.
Tak takhle končí ta její pohádka.

„Ahoj, já jsem Linda a… jsem závislá.“
„Ahoj Lindo,“ skupinka ji sborově pozdravila.
„Dnes je to šedesátý den mé léčby,“ Linda se odmlčela, „Začalo to nevinně. Nikdy jsem takovým zábavám neholdovala. Ale kamarádka mě přesvědčila, ať to zkusím. Vypadalo to tak neškodně… ani nevím, kdy jsem tomu skutečně propadla. Jen vím, že jsem nemohla přestat. Nic jiného mě nezajímalo. Trvalo dlouhou dobu, než jsem si uvědomila, že mám problém.“
Skupinka pozorně poslouchala.
„Vím, že někteří z vás jsou teprve na začátku své cesty. Svého boje. Ale věřím, že to dokážete a zvítězíte nad svou závislostí nad drabble.“
A následoval potlesk.
........................................................................
Poznámka: Tak lidi, pozor na to! Ať neskončíte jako Linda ;)

Poznámka: Odehrává se během třetí řady, kdy se Emmett s Teddym tak jako více spřátelí s Debbie. A takhle to vypadá, když jdou ti tři nakupovat.
Poznámka 2: Kdyžtak se předem omlouvám, jestli to bude stát za prd. Jsem nemocná a mám horečku, ale DMD je DMD a když je nápad, tak je nápad, že ano? :D
_________________________________________
„Tohle je kašmír!” Emmett nadšeně tancoval mezi regály.
„Kašmír? Nedělají se z toho svetry?“ udiveně pronesla Debbie. Nahlas.
„Pár lidí se po nás otočilo,“ zasmál se Ted.
„Pár?“ Emmett se ušklíbl.
„Jako pravá kůže, sáhni si.“
„To řekl Ted,“ poznamenal Emmett.
„Jak živej!“ zasmála se Debbie.
„Musím opakovat jak?“
„A co je Kristova noho tohle?“ zděsila se.
„Sklo,“ odvětil Em.
„Není to studený?“
„Zahřeje se to,“ zamumlal Ted.
„Jo, to teda věřím,“ zasmála se. Zase.
„A koupili jste něco?“
„Vykoupila celej obchod,“ zavrčel Ted.
„A poučení pro příště,“ zazpíval Emmett, „Nikdy nebrat Debbie nakupovat. A tím spíš ne do sexshopu.“

Poznámka: Druhé drabble na tohle téma, tudíž nesoutěžní.
_________________________________________
„Kde se TO tady vzalo?“ zakřičel zděšeně Lister.
„Já nevím, pane,“ odvětil Kryton.
„Já to zničil, Krytone!“
„Nedal by si někdo toust?“ ozval se toustovač.
Lister jen stěží potlačil nutkání odpovědět.
„Pochybuju, že se složil a přišel sám.“
„To je velmi nepravděpodobné, pane.“
„Palačinku?“
„Jdu pro kladivo!“
„Ne, počkejte, pane. Stačí ho vypojit ze zásuvky. Tak a je to.“
„Už vím, vafle!“
„Krytone, ono to nechcíplo!“
„To vidím, pane.“
„Jdu pro kladivo!“
„P-pane-“
Pozdě. Lister se rozmáchl a udeřil. Toustovač uhnul. A znovu. A zase.
„To je... nezničitelný,“ vydechl Lister, „Zabil jsem to, ale ono se to vrátilo… jako terminátor.“

Poznámka: Můj trapný první (a snad i poslední) pokus o poezii.
Jel jsem tudy nejednou.
Však tehdy, když jsem se hnal lesem,
tvůj překrásný hlas uslyšel jsem.
Tvou vílí píseň kouzelnou.
Když spatřil jsem tě prve,
tvé dlouhé zlaté vlasy.
Já zamiloval jsem se asi,
do tvých retů barvy krve.
Nebyly tam žádné dveře,
žádné zámky, žádný klíč.
Já dostal jsem se tam i pryč
skrze tvé dlouhé kadeře.
Hedvábí já jsem ti nosil,
aby žebřík splést sis mohla.
Aby ježibaba už nemohla
mít tě ve své temné moci.
Tvé okno však zavřelo se.
Prý mě nechceš spatřit více.
Bylo ticho, zhasly svíce.
Však jednou sejdeme se zase.
Má milovaná Rapunzel.

„Kdybyste si měl vybrat Basile, co by to bylo?“ zeptal se lord Henry a zeširoka se posadil do křesla, „Nesmrtelné tělo nebo nesmrtelnou duši?“
Malíř se zamyslel.
„Jsem toho názoru, Henry, že duše již nesmrtelná je. Jak jinak by mohla po smrti jít do nebe nebo do pekla?“ odvětil. „A kdybych si měl vybrat… Duše je u člověka to nejdůležitější.“
„Myslím, že přeháníte, Basile. K čemu duše? Já nevěřím v nebe ani v peklo. Jsou to jen pohádky pro děti. Jediné, co je věčné, je krása. Když ji máte, nic vás nemůže zastavit ani zabít,“ usmál se. „Nemám pravdu, Doriane?“

Poznámka: Fandom stejný jako u Rodinné podoby, ale návaznost to přímou nemá. Takže tohle drabble se neodehrává proto, že první drabble, ok? :))
______________________________________________
„Všichni na ranní nástup! Pohněte si!“
Kovové dveře se otevřely a na cele se rozsvítilo. Pět hodin - čas vstávat.
Jessica se otráveně přetočila na druhý bok. Ten Lexík, co si šlehla večer, ještě nejspíš účinkoval. Kurva!
Zkusila si stoupnout.
Hlava jí třeštila a žaludek měla vzhůru nohama, ale co mohla dělat?
Všechny její spolubydlící už byly venku. Dobře věděly, že do nástupu zbývá jen několik minut.
I Jessica to věděla. A ani ona nechtěla skončit na samotce. Znovu.
Ještě tepláky a vlasy sepnout do culíku.
Už na ni čekají dozorci, i ta odporná snídaně.
„Hurá do nového dne!“ zamumlala otráveně.
______________________________________________
Pozn.2: Lexík = Lexaurin (lék, který se používá proti úzkosti a depresivním stavům, utlumuje organismus, přináší příjemné pocity, je silně návykový; ve věznicích je samozřejmě zakázaný - jeho držení)

Varování: Jen pro lidi se silným žaludkem
Poznámka: Tak jsem to napsala. Trvalo to dlouho, než jsem se vůbec odhodlala začít. Je to ještě drsnější než Střepy prý přinášejí štěstí a Rodinná podoba, takže si rozmyslete, jestli to chcete číst - i když budu ráda za každého čtenáře, samozřejmě.
__________________________________________
„Neboj se, nebude to bolet. Možná to jen trochu píchne.“
Chlapec měl hrůzu v očích, když uviděl jehlu. Křičel by, kdyby mohl.
Z rudého obvazu odkapávala krev a hnis.
Nepočítal už dírky po vpiších, ani kolikrát ho nutili souložit s vlastní sestrou.
Cítil jen neskutečnou bolest a zápach vlastního hnijícího masa.
Víčka mu přišili k obočí, aby je nemohl zavřít, když mu do oční bulvy píchali jedy.
Pravá noha byla nejspíš zlomená a levá? Nebyl si jistý, že ji ještě má.
Ale už netrpěl dlouho.
„Zabijte i tu druhou a odneste je do pitevny. Dvojčata musíme pitvat společně,“ nařídil Mengele.

Poznámka: Zrovna jak jsem řekla. Krásné a smutné téma, tak to na mě působí. A přesně pro takové drabble jsem se rozhodla. Doufám, že se mi to povedlo napsat tak, jak jsem zamýšlela.
Mimochodem, má to slashový nádech.
____________________________________________
„Miluju tě,“ zašeptal. Bylo to venku. Tolik se toho bál.
„Já tebe taky,“ dostalo se mu té nejkrásnější odpovědi.
A byli tak šťastní. Oba. Celý svět, jakoby najednou rozkvetl.
Přáli si, aby to neskončilo.
Ale nic netrvá věčně.
Jakub měl totiž tajemství.
Marek se dozvěděl pravdu až v nemocnici.
Proseděl u jeho postele celou zimu. Dny i týdny ubíhaly. Krajina za oknem se měnila. Získávala jarní barvy. Brzy už všechno kvetlo.
Jakub byl stále slabší.
Políbili se.
„Zítra zase přijdu,“ usmál se Marek.
Jakuba však už čekal svatý Petr se zlatým klíčem u nebeské brány.
Zrovna když odkvétal poslední petrklíč.

Poznámka: Ještě jedno nesoutěžní dnes. Jde o slash, pár už tu jednou byl: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine :)
__________________________________________
„Miluješ mě?“
„Ano, samozřejmě,“ zamumlal Paul. Arthura udeřil silný alkoholový odér.
„Tak polož ruku na stůl.“
Paul to udělal bez sebemenšího zaváhání.
„Dlaní vzhůru.“
Paul ji otočil. Arthur vzal nůž a jeho špičkou Paulovi obkresloval čáru života, hlavy, srdce i osudu, když zavadil o jeho snubní prsten.
Vztek, který ho v tu chvíli přepadl, by se dal nazvat šíleným.
Prudce se rozmáchl a nůž Paulovi zabodl do dlaně. Ta se zkroutila v bolestné křeči.
Na tuhle chvíli Paul vzpomínal ze všeho nejraději. Ne pro tu bolest, nýbrž proto, jak mu Arthur tehdy řekl: „Ty víš, že tě mám velmi rád.“

„Parvati?“ oslovila Hermiona spolužačku, „Něco bych potřebovala.“
„Co?“
„No… to je složitý,“ zamumlala. Nemyslela si, že se bude stydět zeptat.
Samozřejmě, že byla poučená. Věděla o ženských cyklech všechno - pokud šlo o mudly. Vůbec ji však nenapadlo, že v Bradavicích nekoupí vložky. Doufala, že je snad nějaký lektvar, kouzlo… nějak to přece čarodějky řešit musí!
„Kdo to je?“ vyhrkla Parvati, „Znám ho?“
„Nejsem zamilovaná!“ povzdechla si Hermiona.
„Tak co?“
Proč nikdo nenapsal knihu: ‚Rady dospívajícím čarodějkám‘? Slíbila si, že až to zjistí, sepíše ji sama.
„Dostala jsem to.“
Parvati jen protočila oči. „Tak si zajdi na ošetřovnu pro vložky,“ odvětila.

Varování: Malinko slashe
Poznámka: Nemohla jsem si pomoct. Pro zájemce jsem našla i ilustraci :D (odkaz radši až pod drabble :))
____________________________________
Peter se kriticky prohlížel v zrcadle. Měl by víc posilovat. Jeho břicho už není, co bývalo, zadek vypadá neforemně a ty boky…
„Vypadám hrozně,“ poznamenal.
„Vypadáš skvěle,“ odvětil Matthew.
„Promiň, ale ty mě nevidíš!“
„Mám ruce, brouku,“ ušklíbl se Matt.
„Ale… i tak,“ zamumlal Peter.
„Seš horší než ženská!“
„Kdybych, alespoň mohl-“
„Ne!“
„Vždyť nevíš, co jsem chtěl říct.“
„Vím.“
„Ale když, ono to vypadá tak dobře a moje boky jsou tak-“
„Řekl jsem ne.“
„A připadám si tak sexy a-“
„Netvrdím, že nejsi, ale měl by ses toho fetiše na kombinézy už zbavit.
Víš, jak těžko se to svlíká?“
____________________________________
A tady slíbený obrázek: http://www.ratcreature.net/fanart/spidey_dd_kiss.jpg

Varování: Spoiler!
Poznámka: Nevím, kolik z vás bude znát fandom, ale to téma se k němu tak hodí, že jsem si nemohla pomoct. Doufám, že se alespoň někdo najde, kdo si to přečte.
Pro neznalé, jde o knihu, která se snaží stravitelným způsobem přiblížit mladému publiku dějiny filosofie, příběhem o mladé zvídavé Sofii.
_____________________________________________
„Takže to všechno bylo k ničemu?!“
„Vůbec ne, Sofie. Dozvěděla ses spoustu věcí o sobě a o světě, ve kterém žiješ,“ Alberto se na ni povzbudivě usmál.
„Jenže my nežijeme.“
„Ale ano, Sofie. To, že jsme jen postavami v knize, neznamená, že neexistujeme.“
„Připadám si jako ti lidé v jeskyni, o kterých mluvil Platón,“ povzdychla si, „Hilda jednou doopravdy vyroste, bude mít manžela a děti…“
„Třeba se Major rozhodne napsat pokračování,“ odvětil Alberto. „Možná mu k tomu napomůžeš ty sama. Už sis všimla, že jste s Hildou propojené. A Pravý filosof se přece nikdy nevzdává.“
„To je pravda,“ zašeptala Hilda.

„Proč jsou ty barvy pomíchané?“ zeptala se Hermiona.
„Nejsou.“
„Ale vždyť tahle sedmička má modrá srdíčka a křížová desítka je růžová a křížová dvojka zelená…“
„To je správně,“ usmála se Lenka.
„Karty jsou přece jen červené a černé.“
„Vážně?“ Lenka vypadala překvapeně, „A líbí se ti víc?“
„Líbí? Karty jsou k hraní. Nemusí se líbit.“
„Proč?“ Lenka zvědavě zamrkala.
„Prostě… protože,“ Hermiona pokrčila rameny. Nevěděla.
„Tuhle si nech,“ Lenka jí podala srdcovou dámu, „růžová odhání škrkny.“
„Ale… vždyť ti bude chybět.“
„To si nemyslím. Růžové tu mám dost,“ odvětila vesele Lenka. „Dáš si puding?“
Hermiona jen udiveně kývla. Nic nechápala.

Poznámka: Tohle má být názorná ukázka toho, jak to vypadá, když někdo (já) má dělat domácí úkol do latiny (I když teda, my už dávno probíráme mnohem těžší věci.). Nejspíš to bude trapný a ne vtipný, tak se omlouvám, ale celej den jsem dneska někde lítala a mozkovna mi už vypověděla službu. Díky za pochopení.
P.S.: Vysvětlivky pro nelatiníky pod drabble.
______________________________________
„Sció mé nihil scíre*,“ povzdychla si Karin, když otevřela učebnici. Tohle byla jediná latinská věta, kterou si pamatovala. Nejspíš proto, jak byla výstižná.
‚1. Převeďte do opačného slovesného rodu.‘
„Cože?! Jak to mám asi udělat?!“
‚2. Doplňte komparativ ve správném tvaru.‘
„Kompa-co?“
‚3. Přeložte:‘
„Jo, to teda vylepšili. No, zkusit to můžu.“
‚Ad maiorem Deí gloriam.**‘
„Ok, Deí znám, to bude ten Franta nahoře. Ad je nějaká předložka, jen Franta ví jaká. Gloriam? To je nějaká ženská? Bůh má ženskou? Kdyby chlapa, tak neřeknu, ale… Kam jsem sakra dala slovník?“
„No nic, není tady. Dlabu na to. Jdu psát drabble.“
_______________________________________
* Vím, že nic nevím.
** K větší slávě Boží.

Poznámka: Tak a ještě jedno "zadkové" drabble. Tohle je druhé, takže ho kdyžtak berte jako nesoutěžní.
________________________________________
Nechápavě kroutil hlavou. Bezhlavý jezdec? To určitě! Všem tu už nejspíš přeskočilo.
A k tomu ta mlha. Byla všude. Začínalo ho to štvát. Po ránu neviděl ani na tři metry. A to bylo zrovna teď. Mžoural kolem a snažil se zachytit obrysy… čehokoliv. Marně.
Ticho kolem najednou prolomil křik, s nímž se z mlhy vynořili i tři dospělí muži. Ihned v ní však znovu zmizeli. Vypadali vyděšení k smrti a Ichabod opravdu nechápal, co je mohlo tolik vystrašit.
Brzy to však zjistil.
„Be-be-bezhlavý jezdec,“ zašeptal zděšeně a také se dal na útěk. Brzy i jeho zadek pomalu mizel v mlze.

Nikdo nevěděl, jak dlouho plují po moři. Několik dní už nenarazili na pevninu. A teď ani nehrozilo, že by ji jen zahlédli. Loď byla totiž obklopena hustou mlhou. Dokonce i jen dohlédnout ze zádi na příď bylo prakticky nemožné. Už ani nepluli, jen se houpali na vlnách. Vyplout do té bílé tmy, by totiž byla sebevražda.
Will se rozhodl znovu zkusit štěstí a vytáhl dalekohled. Snad zahlédne alespoň něco.
A opravdu. Čím víc se přibližoval, tím lépe rozeznával obrysy… zadku?!
Neuvěřitelné. Ale skutečné.
Ještě pár kroků a rozeznal i komu patří.
Uviděl kapitána Jacka Sparrowa, kterak opilý močí do oceánu.

Poznámka: Tohle je mé soutěžní drabble. Napsala jsem ještě jedno, jen jsem ho omylem zveřejnila jako první, pardon. Ale mám u toho napsaný, že to nemáte počítat, tak díky za pochopení.
________________________________________
Byl na konci svých sil. Zabořený ve sněhu, kolem jen prázdno a do tváří ho štípal mráz. Nohy ho neposlouchaly a svaly necítil. Myslel na krb, horkou vanu a na svého milovaného přítele. Všechno to bylo na hony vzdálené, a přesto ho ty představy vnitřně zahřívaly.
Postupoval dál a cesta byla čím dál horší, ale nemohl zastavit. Zemřel by.
A pak najednou se něco stalo. Sníh začal mizet a Paul s ním. Padal.
Propadl se do jeskyně.
Udiveně se rozhlížel, ale všude byla jen tma.
Bloudil jeskyní a zoufale hledal východ. Někde četl, že ucítí vítr, když bude blízko. Místo toho však zahlédl světlo na konci tunelu. Většinou se doporučuje za ním nechodit, ale doufal, že tohle nebude ten případ.
Východ tam nebyl. Jen průzračné jezírko. Světlo jakoby vycházelo přímo z něj.
Přišel blíž a kleknul si. Neviděl nic, co by mohlo vydávat zář. Snad… nějaký kámen?
Do dlaně si nabral trochu vody. Byla ledová, ale chuť měla příjemnou.
Po chvíli ucítil teplo. Jakoby držel ruce nad ohněm.
Napil se znovu.
Měl pocit, že se právě ponořil do horké vany. Dokonce cítil vůni šamponu.
Další loknutí.
Zjistil, že ho objímají silné paže. Otevřel oči a uviděl svého přítele. Byl doma.

Poznámka: Tohle byla moje nejoblíbenější pohádka, když jsem byla malá a pořád ji mám moc ráda. A druhá z mých oblíbených byla Malá prodavačka zápalek. Říkám si, jestli už tenkrát se mnou nebylo něco špatně :))
EDIT: Zapomněla jsem připsat, že tohle berte jako nesoutěžní drabble, soutěžní ještě zveřejním, tohle je jen takový výlev, který jsem si nemohla odpustit.
____________________________________________
Žili, byli babička a dědeček. Bydleli sami, děti neměli a velmi se pro to rmoutili.
„Tak víš, co?!“ řekla jednoho dne babička, „Postavíme si děťátko ze sněhu!“
A dědeček souhlasil.
Uplácali ji společně. Byla nádherná. Malé miminko. ‚Jen, kdyby ožila,‘ říkali si. A opravdu.
Ráno na oba čekalo velké překvapení. Místo sněhuláka, kterého včera postavili, ležela venku překrásná holčička. I zaradovali se.
Sněhurka ji pojmenovali.
I Sněhurka rostla jako z vody. Ne po letech, nýbrž po dnech. A světe div se, na konci zimy byla jako která jiná třináctiletá dívka. Vlasy měla plavé a očka jako pomněnky. A i když byla celá jen z ledové vody, nebyla chladná, ale miloučká.
Přišel den svatého Jana a dívky se braly do háje na veselí a Sněhurka prosila, ať může jít s nimi. I pustili ji.
Celý den se dívky veselily, vily věnce z květin a zpívaly. A když zapadlo slunce, naházely na hromadu suché dříví a zapálily je.
„Přej si něco,“ zašeptaly Sněhurce, když házela do ohně svůj věneček.
Celý večer tancovaly a skákaly přes ohýnek. Avšak Sněhurka se zdráhala.
„Skoč, Sněhurko, neboj se!“ volaly na ni. I Sněhurka skočila.
V tom okamžiku, jakoby jí ani nikdy nebylo.
Vypařila se nad ohněm.

„Brzy dostanete dárek,“ stará dáma otočila další kartu, „přinese vám jen samé neštěstí.“
Markéta se polekala. Nikdy nevěřila kartářkám, ale tahle působila až příliš věrohodně.
Věděla toho tolik…
***
„Všechno nejlepší!“
„Děkuju,“ Markéta se usmála a roztrhla ozdobný papír.
V krabičce ležel krásný medailon se zeleným kamenem.
„Zelená znamená štěstí,“ usmála se Kristýna.
***
Následující dny Markétě všechno padalo z rukou. Spálila se o žehličku, ztratila peněženku a nakonec ji srazilo auto.
Přežila to, ale měla na mále.
„Měla pravdu,“ posteskla si.
Štěstí se jí opravdu začalo vyhýbat.
Bylo to skutečně tím medailonem, nebo jen hloupou předpovědí?
A znamená přežít opravdu neštěstí?

Varování: Násilí
Poznámka: Tohle drabble je k mé vlastní povídce, která ještě není dopsaná a zatím ani není zveřejněná, dokonce má jen pracovní název. Chtěla bych nejdřív napsat dostatek kapitol, aby bylo co uveřejňovat. Tak to berte jako takovou upoutávku :))
______________________________________
„Jessico, ty jsi ale vyrostla. Ty vlasy máš určitě po mamince, viď?“
„A ty oči! Celý tatínek.“
„Jsi tak krásné děvče.“
Jessica jen sykla, když ucítila bolest. Na krční tepně stále cítila ostří nože.
„Copak máš asi po dědečkovi? Tyhle nožičky? Bříško? Nebo snad zadeček?“
Jessica se málem pozvracela. Cítila jeho pot, ruce… chlupy.
Vyčkávala.
Teprve, když se udělal, čepel zmizela. Jessica neváhala a zakousla se mu do krku.
Popadla nůž a plnou silou několikrát bodla. Nevěděla kam. Teprve když ucítila horkou krev na stehnech, usmála se.
Prudce odhodila nůž na podlahu a tiše zašeptala: „Tohle mám po tobě, dědečku.“

Pozn.: ... aneb jak Pobertové o plánek přišli :) Škoda, že jsem to musela zkrátit o polovinu a část změnit, ta původní verze se mi líbila víc.
___________________________________________
„Lumos,“ šeptl Sirius.
„Vyndej to,“ dloubl James do Remuse. Ten vytáhl smotaný pergamen.
„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“
„Už někdo jde!“ Sirius se usmál. Na plánku stálo: ‚Minerva McGonagallová‘.
Najednou se jméno zastavilo a začalo sebou házet sem a tam.
Chodbou se rozlehl hlasitý smích.
„A mám vás!“ ušklíbl se Filch.
Chytil Siriuse za ucho. Ten bolestí zakňučel.
„Lumpárna ukončena,“ zašeptal Remus.
„Copak je tohle?“ Filch mu z rukou vytrhnul plánek, „Zabavuje se.“
„Prázdný pergamen?!“ zeptal se zhnuseně James.
Filch plánek několikrát obrátil.
„Mazejte do ložnice,“ zasyčel na ně.
„Ale…“
„Nebo vás pověsím za palce do průvanu!“

„Nový duelant? Dostává dopisy od Konce světa i někdo mimo studentskou radu?“
„Měla prsten. Viděl jsem ho.“
„Nová naděje nebo zkáza? Porazila šampiona pouhým dřevěným mečem!“
„Tenjou Utena. Je možné, že to ona má přinést světu revoluci?“
Utena stále vypadala zaraženě.
„Teď jsem tvá nevěsta,“ usmála se Himemia.
„Neříkej to.“
„Půjdu s tebou i na konec světa, až tam budeš muset jít. Pro nový začátek.“
Utena mlčela. Nic nechápala.
„Patřím ti. Dokud mě neprohraješ v duelu,“ Himemia se smutně pousmála.
„Jak o tebe mohou soutěžit?“
„Jednou pomůžu přinést světu revoluci.“
„A ten zámek na nebi?“
„To je zázrak, má lásko.“

Poznámka: Chci jen říct, že tahle scénka, o které píšu, trvala tak půl hodiny. Nakonec se něco vyfotit povedlo a slečna to má teď na profilovce na fejsbůku, takže to dopadlo docela dobře :))
__________________________________________
„Že mi nafotíš pěkný fotky? Že jo? Že jo?“
„Co mám s tebou dělat… Tak si stoupni sem na ten most.“
„A jak tam mám asi vlézt?“
„Ideálně chůzí.“
„To se propadne!“
Fotografka si povzdechla a začala s novým fotoaparátem balancovat po zrezivělé konstrukci polorozpadlého mostu.
„Sem si stoupneš a sem dáš nohu. Když to unese mě, tak tebe to unese dvakrát. A pohni.“
„Hehehehe, to nejde! Hahaha, já spadnu!“
„Nespadneš a opři se. Natoč se zprava, to vypadá dobře.“
„Hahahahehe,“ modelka se začala svíjet v záchvatu smíchu.
„Neblbni a stoupni si!“
„Hahahaha!“
„Říkám nechlámej se!“
„Hihihihi!“
„Přestaň blbnout!“
„Hahahehehehe!“

Poznámka: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine měli velmi vášnivý vztah, protkaný mnoha, mnoha hádkami a spory. Ta poslední "rozchodová" hádka, se už skoro zapsala do dějin. Má mnoho různých verzí, nikdo tudíž přesně neví, jak se to tehdy přesně odehrálo. Tohle je jedna z mých verzí - ta stoslovná.
_______________________________________________
Dopadla rána. Druhá. Třetí.
„Řekl jsem, pusť mě!“ zasyčel Arthur a vysmekl se mu. Měl toho ufňukaného ožraly plné zuby.
„N-ne,“ zamumlal Paul. Ze rtu mu tekla krev. „Nenechám tě, abys mě opustil!“
Arthur se otočil. Paul na něj mířil pistolí.
„Seš ubohej,“ vyslovil Arthur s odporem.
Paulovi už tekly slzy proudem.
„Nechoď za mnou,“ natáhl ruku po klice.
V tu chvíli se ozval výstřel. Rudé kapky začaly pomalu dopadat na dřevěnou podlahu.
„T-tys mě s-střelil,“ vydechl šokovaně Arthur.
„J-já nechtěl, o-odpusť mi to!“ blekotal zoufale Paul.
„Na to ti seru!“ zakřičel Arthur z plných plic. Chvíli předtím, než omdlel.

Existuje jed, nejsilnější ze všech. Neodhalí ho v žádné laboratoři, ale zabíjí do tří sekund. Říká se mu shinigamí esence. Vyrábí se z krve shinigamiho a z jeho slz.
„Dáš si?“ zeptal se L, když otevřel obří bonboniéru.
„Ne, díky,“ odmítl Raito. Po očku L pozoroval.
„Škoda,“ zamumlal L a nacpal si plnou pusu bonbonů. Hlasitě si pomlaskával.
Uplynulo několik minut. Zdálo se, že jed neúčinkuje.
Odhalili ho a čokoládu vyměnili?
„Vážně si nedáš?“ V krabici ležel poslední bonbon.
Jsem v pasti. Nevezmu si - obviní mě, že jsem Kira. Vezmu si - možná zemřu.
Rozhodl se to risknout.
Byla to chyba.

Pozn.: Někdy neplatí, že "vražda na tyranu není zločinem". Drabble inspirováno skutečnou událostí.
_____________________________________________
Když jsem přišla domů, už tam čekal. Věděla jsem, že pil. Vždycky pil.
Začalo to nadávkami. Nereagovala jsem. Zatřásl se mnou. Pak dopadla první rána. Druhá. Třetí.
Nákup se dávno rozsypal na zem.
Praštil se mnou o zrcadlo. Rozbilo se.
Všude byla krev.
Sprostě mi nadával.
Vzal židli. Hrozně jsem se bála. Popadla jsem střep.
Smál se mi. Hlasitě se smál. A já se celá klepala.
Napřáhl židli. Jen jsem se bránila.
… obžalovaná…
… za vraždu…
Jen jsem se bránila. Neskutečně jsem se bála.
… je vinná ve všech bodech obžaloby. Odsuzuje se k úhrnnému trestu odnětí svobody…
… na sedm let nepodmíněně.

Varování: Spoiler. Velkej.
Poznámka: Pro ty, co neznají fandom, jde o román z viktoriánské Anglie s lesbickou tématikou. Doufám, že se mi podařilo vystihnout tu hlavní zápletku. Ve sto slovech je to docela problém. Samozřejmě v knize je to o dost složitější a tak, ale snad se mi podařilo alespoň to, co jsem chtěla.
_______________________________________________________
Už jsem nic necítila, když mě dovlekli k vaně a přivázali k dřevěnému rámu.
„3000 liber, Sue!“ sliboval.
Kolo zahrčelo, slyšela jsem smích. A pak bylo ticho.
„Strčíme tu děvku do blázince!“
Ledová hladina se nade mnou zavřela. Voda se mi dostala až do plic. Nestačila jsem se nadechnout.
Mělo nám to vyjít.
Vzduch. Místo nádechu však dávím vodu. Než znovu skončím pod hladinou.
„Vezměte si ho, slečno. Láska ještě nikomu neublížila,“ tvrdila jsem.
A znovu.
„Možná, kdybych jí řekla: ‚Miluji tě…‘“
Ta mrcha. To ona tu měla skončit!
Taková byla dohoda.
Byl teplý letní den a právě mě „koupali“.

„Prohráls sázku, tak dělej,“ ušklíbl se Dean.
„Jo, pohni si, už se nemůžu dočkat,“ zamrkal svůdně Seamus.
„Ani náhodou,“ zavrčel naštvaně Harry, „to nebyla moje chyba.“
„Nezájem,“ odvětil Dean, „sázka je sázka.“
„Nejsem přece teplej, tak proč ho mám líbat?“ protestoval Harry.
„Aby byla sranda,“ zasmál se Ron.
„Ty zmlkni, máš podporovat mě, ne ty dva teplouše!“
„Oh, kam se poděl ten slavnej hrdina Potter?“ zazpíval dramaticky Seamus, „Když se bojí jedné pusy…“
„Víš co? Trhni si,“ ušklíbl se Harry a uraženě odešel.
„Já si ji ještě vyberu!“ zavolal za ním Seamus a celý pokoj se začal otřásat záchvaty smíchu.

Poznámka: Odehrává se až po sérii, kdy spolu Veronika s Vlkem žijí v New Yorku. Vlk se rozhodl, že svoji milovanou pozve na rande do luxusní restaurace.
_______________________________________________________
Políbil ji na líčko a zasunul jí židli. Veronika byla v sedmém nebi. Překrásný večer.
Ovšem jen do chvíle, než číšník přinesl hlavní chod.
„Kuřátko… slepice… kohout… slepice… kuřátko," opakoval si Vlk fascinovaně, než se do té drůbeží pochoutky pustil. Zuby divoce trhal maso a odhazoval kosti. Od pusy mu odpadávaly kusy jídla.
Veronika ho jen zděšeně pozorovala. A nebyla sama. Celá restaurace zírala.
Nemohla uvěřit tomu, že zapomněla na Vlkovu „etiketu stolování“. Možná doufala, že se zrovna dnes bude krotit. Marně.
„Ještě dvě takové večeře,“ zamumlala si pro sebe a znechuceně odstrčila svůj talíř, „a bude ze mě vegetariánka.“

„Neboj, ta injekce vůbec nebolí.“
„Dárky nosí Ježíšek.“
„Padající hvězdy plní přání.“
„Sluší ti to.“
„Jednou potkáš svého prince na bílém koni.“
Jako dítě jsem slýchala mnoho lží. Myslela jsem si, že až budu dospělá, tak to skončí. Že se mnou lidé začnou jednat na rovinu.
Až teď vidím, jak jsem se pletla. Pořád poslouchám ty stejný kecy. Nemá to konce.
A víte co? Unavuje mě to. Nejsem přece hloupá a už mi dávno není pět. Sama dobře vím, čemu můžu věřit a čemu ne.
Klidně to opakujte stokrát. Neuvěřím vám.
Já přece moc dobře vím, že Severus Snape existuje.