DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Mrtvé mohou všechno. Dostanou se kamkoliv, volně si poletují, víří vzduchem. Najdeš je na zemi, na nábytku, nakukují do jídla, milují skříně s oblečením. Na vybrané ošacení se pečlivě přilepí – milují kontrasty, černé okupují bílé, bílé najdeš na všem tmavém, červené na obojím. Nemáš úniku, putují s tebou světem, nosíš je v sobě i na sobě. Odhalí tě, prozradí na tebe víc, než chceš. Jedno, či muž nebo žena, oběti si nevybírají.
Oproti tomu živé musí setrvat u svého pána, dokud nepřijde jejich čas.
„Tobiáši,“ řekla domácí, „to je hrozné, jak moc zase línáš. Tvé chlupy jsou fakt úplně všude…“

Oběť její dobrovolné smrti rozbila Mistrovu vůli napadrť. Zapečetili jsme strážný vrch a čekali na vyšehradské.
„Nechci umřít pod kořeny,“ zanaříkal Kamil, už ne kamarád, jen zbabělec, „nemohli bychom...“
„Nemohli,“ Esteřiným tónem by se dal řezat led, „ona pro tebe umřela, ale svoji vinu na ni nenaložíš. Těla těch kluků vrátíme rodičům, řekneme, že spadli z vysílače. Krev splatila krev. Budeme lhát, ne kvůli tobě, ale proto, aby mrtví mohli spát a živí žít. Ty budeš muset žít. Budeš žít jako obyčejný a jako obyčejný umřeš, až přijde tvůj čas, a život naplníš prací pro nejpotřebnější. To bude tvůj trest.“

Když umučili nejmladšího, osopili se na ni:
"Nevidíš, co jsme učinili tvým synům, vzdej už se své zpupnosti a zachraň alespoň sebe!"
"Pošetilci," dala si záležet, aby se jí hlas nezadrhl: "což nemusíme jednou všichni zemřít? Ale mrtví spravedliví mohou přebývat v Hospodinově slávě. Mám snad zradit svou víru i své syny?"
"Ještě se vzpíráš?!" vzkřikl hněvivě král: "kde je ten váš Bůh, který vás nechává napospas mé ruce?!"
"Ne tak, králi, my trpíme za svá provinění, ale naše věrnost nebude zapomenuta, stejně jako tvá provinění. Brzy upadneš do věčné smrti!"
Hluboko uvnitř se král otřásl hrůzou.
"Jak chceš," zavrčel.

Uprostřed rynku stála šibenice. Mladík s oprátkou na krku stál vzpřímeně a nedával na sobě znát strach, který mu svíral útroby.
Bídák stál v první řadě a nespouštěl z mladíka zrak. Víc už pro něj nemohl udělat. Kolem něj stáli cotasové, kteří zrovna neměli službu. Přišli se rozloučit se svým druhem.
„Mrtví, ať si klidně odpočívají!“ zakřičel jeden z nich jejich neoficiální bojový pokřik.
„Dokud však žijem, nikdo nás nezlomí!“ odpověděl mu odsouzený na smrt a najednou se přestal bát. Za chvíli už bude moc na věky odpočívat. To oni budou muset žít dál.
Propadlo se otevřelo.
Tělo začalo padat.

...a je naprosto neomluvitelné znevažovat náš boj, jen proto, že za rovnost, svobodu a spravedlnost nemůžeme položit život. S veškerou úctou...
Samuel Elánius odložil stížnost k těm předchozím. Sloupec postupně převyšoval ostatní na jeho stole. Reginald byl možná šedivější (zejména v obličeji), ale jinak se nezměnil. Jediná organizace za práva nemrtvých, která v Ankh-Morporku neexistovala, bylo podzemní revoluční hnutí. I když ani tímhle si Elánius nebyl úplně jistý.
"Kapitáne Karotko, mám pro vás zvláštní úkol."
Karotka poslušně přijal fascikl dopisů.
"Papírování, pane?"
"Ne, tentokrát by měl panu Půlbotkovi někdo konečně vysvětlit, že někteří musejí za své přesvědčení pro změnu žít."

Neznámý počkal, až budou v bezpečí jeho veliké příjemné čajovny, než se na ně otočil s výrazem mírného pobavení.
"Musím ocenit vaši vynalézavost, ale zároveň musím dodat, že máte mnohem víc štěstí než rozumu. Tihle lidi nemají rádi přeběhlíky z Dolní čtvrti."
"Kde máte důkaz, že nejsme odsud?" štěkl Roco.
"Prosím vás. Mrtví se na nás mohou dívat, ale živí se dívat musí. Opravdu je to vidět."
Hope a Roco si vyměnili pohledy.
"Dáte si čaj?" A už něco kutil s konvicí.
"Co jste zač?" vybafla na něj Hope.
"Ale ne, já se vám nepředstavil? Jmenuji se Iroh. A vy?"

V jedné z amsterodamských škol se mezi studenty jednoho dne objevila nenápadná dívka, oblečená mnohem skromněji než ostatní. Měla na sobě tmavé šaty s bílým límečkem a nesla si koženou tašku. Usedla tiše do poslední lavice.
Do třídy vešla učitelka.
„Dnes si budeme povídat o známém nizozemském spisovateli Ceesi Nooteboomovi. Původně se jmenoval Cornelis Johannes Jacobus Maria Nooteboom...“
„Toho znám! Chodil o tři třídy níž než já!“ vyhrkla neznámá dívka.
„To přece není možné, to je už starý pán! Kdo vlastně jsi?“
„Anna Franková.“
„Ale vždyť jsi mrtvá. Co děláš ve škole?“
„Živé děti tu být můžou a já ne?“

Prvého priekopníka vstupu do kolektívneho podsvetia ľudstva našli sediaceho na stoličke v katatonickom stave. Po odpojení prístroja sa neprebral. Respektíve, jeho telo už neožilo. V podsvetí sa s ním stále môžete porozprávať, ak ho nájdete a bude chcieť. Mŕtvi už nemusia vôbec nič, ako sami radi tvrdia.
Dnes sú však konektory, ako voláme prístroje umožnujúce vstup do podsvetia, zakázané medzinárodnou smernicou o utajení informácií. Duše chcú často napraviť spáchané zločiny a radi rozprávajú. To vedie k nepríjemnej kompromitácii vplyvných osôb (viz.: „politik“, „mafia“, „CEO“). Niektoré osoby v podsvetí nie sú prítomné. Tento fenomén je špekulatívne označený ako „nebo“ (viz.: „náboženstvo“).

Severus má prvně v životě na starosti malinkou Megan. Hermiona se vydala na Příčnou.
Miminko hluboce spinká, sevřené pěstičky vedle hlavy, tvářičky růžové. Severus spokojeně pročítá lektvaristický věstník. Péče o dítě se jeví snadná.
Poklid nevydrží dlouho. Megan se začne neklidně vrtět, pofňukávat, drobné vzlyky rychle přerůstají ve vytrvalý křik. Pohupování postýlkou nepomůže, připravenou láhev s mlékem dítko odmítá, řve a řve, tvářičky brunátní.
Severus nechce volat Poppy, tvrdil přece, že Megan hravě zvládne. Tak koho?
Šedou dámu! Rozhodně vhodnější než Krvavý baron.
Vpluje průsvitná postava. Po chvilce zkoumání se stříbřitě zasměje.
„Poradit ti můžu, přebalit ji budeš muset sám.“

Místo mezi třemi stromy ničím nepřipomíná hrob. Chybí kříž, náhrobek, jména pohřbených i data jejich skonu. Z jeho spolubojovníků toho k pohřbení moc nezbylo. Přesto jim zajistil hrob. Ostatky magických bytostí jsou nebezpečné. Byť bez magie.
Tentokrát olizuje pastelkám hroty a maluje jimi přímo na Česťovo tělo. Černá, jako smrt. Hnědá - země. Šedá - bouře. A rudá. Krev vytékající z ruky, kterou si rozříznul. Žádá mrtvé o pomoc. Dietera, Hedviku, Gretel, Hanse, Rudiho, Christiana. Žádá je, aby si vzali to, co jim bylo odebráno. Sám si bere sedmý kus a uzavírá tak kruh. Musí, jediný přežil.
Česťa omdlí. Karl hořce pláče.