DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Lord Kostej, zapojí sa Záhrobná nekrokracia do sčítania obyvateľov?
Nemŕtvi by mali mať rovnaké práva, takže áno. Ale mám podmienky.
Aké?
Medzi národnosti pridajte kostlivec, zombie, duch a upír. Sme multikultúrna spoločnosť.
A ešte?
Zrušte predtlačené cifry na roku narodenia.
Dobre teda. Ešte niečo?
My sme prejavili našu dobrú vôľu, vy by ste mohli tiež. Zmeňte prosím spôsob výpočtu rodinných prídavkov z percent príjmu na fixné.
Nepôsobíte chudobne.
Priemerný mesačný príjem je nízky, ale náklady sú ešte nižšie a máme viac času na sporenie. Živí majú náklady vyššie, preto ak u nás rodina adoptuje dieťa, často ho nedokáže uživiť.
Dohodnuté.

"Ne, ne, to nemůže! Z čeho pak bude všechno platit?" ozval se pohoršeně Primus, zlostí vyskočiv z pohodlného křesla.
"Jo. Víno, ženy... to něco stojí," přisadil si, ačkoliv mnohem mírněji, Tertius ze svého místa na široké posteli.
"Měl by prostě sebrat královské vojsko a vytáhnout za těma vidlákama," zašklebil se nespokojeně Septimus.
"To by ale nějaké vojsko musel mít..." poznamenal, věcně jako vždy, Secundus.
"Tak ať si ho vytvoří! Vezme pár chlapů, slíbí trochu drancování a hned bude mít plno!" rozčileně se sedmý syn nevzdával svého původního nápadu.
"Snižte daně o deset procent!" rozkázal namísto toho Tristran.
Sedmero duchů zaúpělo.

Za 22 hodin selhaly štíty.
Odhadovaný čas do průniku vetřelců na palubu: 10 hodin.
"Kapitán posádce: Během následujících hodin budeme čelit útočníkům, kteří se pokusí obsadit loď.
Nemůžeme dovolit, aby loď, se všemi technologiemi padla do cizích rukou.
Dokud to půjde, budeme bojovat."
Nadporučík Shaggurta, byl již třicet hodin na můstku, půl dne v těžké bitevní zbroji.
"Běžte si odpočinout."
"Pane, to není ..."
"To je rozkaz! A nejen vy, každý, kdo nemusí být vzhůru půjde spát."
"Aktivuji Umělou Osobnost lodi."
"Aktivuji záložní posádku."
"Vyzbrojte záložáky a pošlete je do první linie."
Na lodi se 2000 metaghúlů probralo z magického spánku.

Rakev, hlína, luční kvítí,
babička je pod drnem.
Dejžto pánbůh spočinutí,
pečlivě jí zahrnem.
Bohuš, hrobník, úsměv plachý
o babičku postará se.
Hleď, je samý sval a šlachy,
je to mladík v plné kráse.
Protekce za flašku rumu,
to je stejné v každé měně.
Dopřeje jí svého umu
ukojí ji dvakrát denně.
Teď má babča nabíječe,
cena vcelku lidová.
Copak? Z rakve trochu teče?
Asi už je hotová!
Lascivně tu na náhrobku
babka vnady vyvalí.
Abych si jí nepoškodil…
…musím trochu zpomalit.
Mrtví můžou, živí musí,
když se s živou soulož hnusí.
Maso, tkáně, červi, kosti…
to je služba veřejnosti!

Byla si celkem vědomá toho, že pro mnohé uherské dvořany jsou ona i její děti terčem posměchu. Život překročil už třetí křížek a ačkoliv měla na cestě dítě, cítila se stará. Stará na všechny pletichy, intriky a na všechny ty pomyslné klacky pod nohama.
Každý večer se modlila, aby jí Bůh tentokrát nadělil syna. Milovala svoje dvě dcerušky. Avšak syn by znamenal moc. Co na tom, že jeho otec zemřel. Albrecht byl císař. I mrtví císařové jsou otci svých synů. A mrtvý císař znamená, že někdo musí zemi vládnout místo něj. A ten někdo bude ona. Alžběta, po otci Lucemburkovna.

Tucet vyhublých stínů se lepí ke stěnám opuštěného kostela. Uprostřed kráteru šestice bezvládných těl. Jedna emtrojka. Svatostánek bez klenby, kromě té nebeské. Na prázdné tváře milosrdně dosedají sněhové vločky a popel.
Nejmladšímu Joachimovi je čtrnáct let. Nikdo se ho neptal.
Gustavsson je zesláblý, předevčírem se otrávil jídlem.
Kottack si zašívá čerstvou ránu na rameni.
Žádné zákopy, žádný domov. Čeká se na sirény, světelné kužely šátrají mezi troskami. Kontrola výzbroje. Energie na 63 procentech a nabíjí se, trhavá, éempéčko, granáty…
„Pane? Tři dny jsme nespali…“
„Vím, hochu,“ položí mu velitel ruku na rameno, „spát mohou jen mrtví… My ostatní budeme bdít.“

Osmiletý hoch stojí před matkou, pěsti zaťaté, ve tváři odhodlání. Matka sedí v křesle, ruce v klíně.
"Proč s tím nic neuděláš?!"
V chlapcově hlase se mísí vztek a prosba.
"A když ne ty, tak proč ne táta?!"
"Někdy... to nejde," pokouší se matka vysvětlit situaci.
"Musí to jít! Musíš něco udělat!" chlapec si klekne k matce.
"Mami, prosím! Musíme jim pomoct! Dokud žijeme, musíme pomáhat! Nejsme přece mrtví!"
Odpovědí mu je těžký vzdech.
"Víš, Qui-Gone," ozve se ode dveří otec, "my už vlastně jsme mrtví."
Na synův nechápavý pohled pokyne do druhého křesla.
"Sedni si. Je to dlouhé vyprávění."

Miriam zatáhla, ale noha jí vyklouzla z ruky a ona upadla. Do očí jí vyhrkly slzy a sprostě zanadávala.
Něco se přihodilo. Z útočiště se stala past. Děti nemohla nechat samotné a jít pro pomoc, byly ještě malé. Poslední týden už jedli jenom konzervy. Ty došly. Dnes byli o hladu.
Přitom existovalo řešení. Dlouho se mu vzpírala, ale nakonec podlehla.
Jíst morálně je hezké, ale oni musí přežít. I když to znamená jíst mrtvé (bože, bože, bože) maso. Ona svou rodinu nakrmit musí. A tahle mrtvá... ovečka ji nakrmit může.
K veganství se můžou vrátit, až tahle noční můra skončí.

Půda na Corvo Bianco voněla sluncem a hřála, i když už byla skoro půlnoc. Trávou se proháněly roje světlušek. Triss usnula v lenošce a pohár sladkého červeného vína jí vypadl z ruky. Geralt se usmíval při pohledu na její tvář, pomalu upíjel Bílého vlka a hleděl do kraje.
"Krásný pocit, že? Domov," rozezněl ticho Regisův hlas.
Drobné kývnutí v odpověď.
"Jdu ti dát sbohem."
"Nezůstaneš chvíli, příteli?"
"Vy lidé potřebujete stabilní místo... my se pro něj občas rozhodneme. Nyní je čas odejít."
"Rozumím. Buď tedy sbohem, příteli." Geraltův hlas nenesl známky smutku, ale oba tušili, že tohle je možná naposledy.

Jednou šli Mach s Šebestovou kolem hřbitova a Mach povídá, hele, Šebestová, tady je pohřbenej můj děda, s ním byla legrace, docela se mi stejská, a Šebestová nepřítomně odpověděla, na co máme sluchátko, ale hned se vzpamatovala a řekla, Machu, já jenom tak plácám, ale to už Mach povídá sluchátku, chtěl bych vidět dědu, a z hřbitovních vrat se vyvalil celej zástup, děda, už dost zetlelej, a spousta dalších mrtvol, a Mach povídá, dědo, co je to za lidi, a děda se zachechtal, my si mezi živé můžeme přivést kamarády, zato vy, když někoho pošlete k nám, musíte do chládku!