Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
30. dubna loňského roku byl klidný život naší obce narušen. Na zdi hřbitova se objevila cedule s následujícím textem: Dnes se na místním hřbitově koná diskotéka pro zde pohřbené i jejich živoucí příbuzné. Hudební produkce DJ Kostlivec. Začátek 24.00 hodin.
Šla celá vesnice. Kde jinde uvidíte párek kostlivců trsat rokenrol tak, že jim odpadávají kosti z kostry nebo tančit pogo moji sousedku Helenu se svým pět let mrtvým tatínkem. Zkrátka DJ Kostlivec je jednička. Jen škoda, že se kostlivci museli v jednu hodinu ráno vrátit do svých hrobů. Místní babka to zhodnotila slovy: „Mrtví musí, živí můžou.“ Nebo obráceně?
Věnováno všem, kteří jednou za čas uvažují, jestli by nebylo jednodušší umřít.
5 věcí, které by bylo lepší dělat po smrti
1. Chodit do práce
Ranní konstatování "Jsem úplně mrtvej." by získalo teprve grády.
2. Čekání na vysněného partnera
Až mu pak řeknete "Čekám na tebe celou věčnost.", váš vzhled toto tvrzení náležitě podtrhne.
3. Říkat pravdu
...i když někdy bolí. Když vám totiž někdo pohrozí "Zabiju tě.", nebudete se cítit zdaleka tak ohroženě.
4. Pomluvy
Říká se "o mrtvých jen dobře", tudíž by vás netrápilo, co o vás kdo kde rozhlašuje.
5. Bydlení
Vlastní místo na hřbitově vyjde levněji než ta nejmenší garsonka na Stodůlkách.
...a role v Jacksonově Thrilleru navrch.
Dnešní Skácel pro Sergeje:
to po svém otci zdědil všechen sníh
po matce listí nepokoj a strach
a rovné ticho v zanedbaných sadech
a prázdná místa v černých rozsochách
Sergej pozoroval Annelisin úsměv nad sklenicí grenadiny. Kromě jména o ní zatím věděl, že je mechanička, ale chtěla by létat. A studovat konzervatoř. A je hrozně chytrá.
Jejich ruce se pomalu přibližovaly, jeho opálená, její ušmouhaná od oleje. Napětí doteku viselo ve vzduchu.
Přerušil ho Pierre: „Kadete, připij si se mnou!“
Sergej ztuhl. „Nepiju,“ řekl – příliš – úsečně.
Pierra neodradil: „Tady pije každý! I mrtvýmu nalejeme!“
Sergej chtěl zažertovat… ale v ústech mu vyschlo, Annelise ho pozorovala a…
Krev na dubových prknech, smrad vodky a lidského zoufalství… otec leží na stole, ve sněhu bosé stopy…
Odstrčil Pierra a utekl do deště.
Dny v Domě černé a bílé plynuly jednotvárně. Dívka si nestěžovala. Vzrušení zažila v uplynulých letech více, než jí bylo milé. Možná… když zde bude dost dlouho, zapomene, kým byla a stane se opravdu nikým. Možná…
Vystřídala mnoho jmen, v hloubi duše přesto stále zůstávala Aryou. Což nebylo dobré.
Jména zde však ztrácela svůj význam. Důležitá byla služba Mnohotvářnému bohu.
Valar Dohaeris. Všichni musí sloužit. Ti živí v každém případě. Někdy se však dařilo využít i mrtvé.
A někdy… někdy bylo nezbytné z živých mrtvé vytvořit. Dívka uchopila Jehlu.
Valar Morghulis. Všichni musí umřít. Dnes je na řadě ser Swyft…
Zná tu někdo herní film Beyond: Two Souls?
Je to film, do kterého zasahujete jako hráč.
Každé vaše rozhodnutí nese následky. Existuje tak mnoho a mnoho verzí příběhu.
Je o drsném a úžasném životě dívky Jodie, která má výjimečné, pro někoho nadpřirozené, schopnosti.
Na konci toho všeho se ocitnete v prostoru ničeho. Stojíte před tou nejdůležitější volbou, jakou lidská bytost může učinit. Musíte se rozhodnout, zda potom všem, co jste prožili, po sérii tragédií a krutém životním boji, půjdete za světlem k nekonečné lásce, za všemi, kteří vám zemřeli před očima, a svou cestu jako osobnost zakončíte teď, nebo zda se vrátíte zpět do vašeho života a budete čelit dalším nástrahám a pokračovat ve své nynější cestě s tíhou bytí, s tím, že musíte žít naplno, protože jinak nežijete.
Zvolila jsem druhou možnost. Protože si myslím, že Jodie by si ji vybrala taky.
Duše si může vždycky vybrat, zda žít. Ale vaše osobnost je jedinečná. Nikdo jako vy tu nikdy nebyl. A už nikdy nebude.
„Tohle je šílenství!“ křičela doktorka Liara T´Soni udýchaně; snažila se udržet rovnováhu na roztřesené římse a zároveň držet krok s bláznem, který ji vysvobodil z pasti. „To nemůžeme, měli bychom raději zůstat na zemi!“
Skála vedle nich explodovala v záplavě žhavé lávy a roztavených kousků kamene.
„Povinně zůstávají jenom mrtvoly,“ zazubila se na ni Jane maniakálním úsměvem, „my živí to naštěstí máme dobrovolné.“ S těmi slovy popadla Liaru za rameno, strhla ji sebou do sprintu a společně skočily ze skály pět metrů vzduchem…
… rovnou na otevírající se rampu záchranného vznášedla. Joker měl opravdu perfektní načasování.
Sopka za nimi konečně explodovala.
Ta zvláštnost se jmenovala Vír. Ayre tvrdil, že je to neúplná Mandala – průchod mezi všemi kruhy světa kromě našeho. Uprostřed se vznášely stíny, kterým říkal Osamělé duše. Elvíra to považovala za básnickou licenci.
Dokud jeden z toho vířivého trychtýře nevystoupil.
Byl to člověk. Tedy stín člověka.
„Přišlas z Torre,“ řekl.
Přikývla, příliš ohromená, než aby mohla mluvit.
„Mandala je otevřena.“
Přikývla.
Do tváře se mu vlilo trochu barvy. „Čekal jsem na tebe celé věky. Jsem poslední její Mistr před tebou, Garcea z Tolosy.“
Elvíra polkla. „Budeš mě... učit?“
„Jen někdy. Mé možnosti jsou omezeny. Většina břemene zůstává na vás dvou.“
„Zabijte mě, ať se netrápím!“ zadeklamoval procítěně Lucius.
„Ticho…“ zaúpěl Severus. „Jsou tu lidé, kteří už mrtví jsou a nehodlají se ze své mrtvolnosti probudit.“
„No vy vypadáte…“ ušklíbla se pobaveně Tonksová, ale ani ona nevypadala v nejlepší kondici.
„Neprovokuj!“ okřikl ji Severus. „Kdo nám večer pořád dolíval???“
„A že jste se bránili…“
Do místnosti vstoupil Bill, s uznáním přepočítal prázdné láhve a škodolibě oznámil:
„Nerad ruším vaši jistě duchaplnou konverzaci, ale Kingsley svolal novou rychlou poradu. Máme novinky.“
„Nechci novinky. Chci být mrtvý,“ prohlásil umanutě Severus.
„To můžeš… Ale nejsi. A jako živý bys měl radši hezky rychle poslechnout.“
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Anglie, kolem roku 1890
"Emily, fotograf dorazí zítra ráno. Vše připrav."
Mladá ženě zrůžověly tváře. Tak přece... tolik manžela přemlouvala. Zprvu nechtěl, ale nakonec byla úspěšná.
Muž v tmavém obleku sestavoval v parádním pokoji kompozici snímku.
"Matka a otec se posadí, starší sourozenec stoupne vedle matky. Dítě položte mezi rodiče. Více je opřete, tak. Vydržte..." fotograf se ponořil pod přehoz. Cvak!
"Mami, ať mě vyfotí samotného," zaprosil starší syn.
"Jamesi, na to nemáme peníze. Tahle fotografie bude jediná památka na Ruth. Musíš počkat. Třeba se jednou budeme fotit jen tak, ale teď ne."
Když vkládala svoje děvčátko do malé bílé rakve, už zase plakala.
Vynález daguerrotypie v roce 1839 přispěl k rozvoji fotografické disciplíny, se kterou vynálezci rozhodně nepočítali.
Jednalo se o takzvanou posmrtnou fotografii. Zprvu to byly fotografie lidí, uložených v rakvích, ale později se vyvinul zvláštní způsob fotografování zemřelých tak, aby vypadali, že jsou stále naživu v kruhu své rodiny. Mrtví byli fotografováni v „živých pozicích“, naaranžovaní na židlích (pomocí různých úvazů či držáků), děti na klínech matek, obklopené sourozenci, s široce otevřenýma očima, držící oblíbenou hračku či knihu. Navození efektu života se dosahovalo domalováváním panenek do očí přímo na pozitivu, pozdější techniky, jako například ferrotypie či ambrotypie umožňovaly i přidání růžových odstínů do tváří.
Nehledejme za tím žádnou zvrhlost. Byla to mnohdy jediná možnost, jak si zachovat portrét dítěte – úmrtnost ve viktoriánské době byla obrovská a chudší rodiny neměly na obrazové portréty peníze. Nebylo ani na fotografování běžného života, fotit se mnohdy mohli jen mrtví – živí si museli počkat…
Posmrtná fotografie dosáhla svého vrcholu na konci 19. století, zanikla s postupným rozvojem amatérské fotografie.
Prosím berte na mě ohledy, nejsem rozený spisovatel :D
„Chci znovu zemřít," vyřkla před členy rady života a smrti.
„Není to tak jednoduché, jak se zdá," snažila se jí přemluvit hlava položená na stole. „Posmrtný život se dá přeci vždy napravit. Nemusí se řešit smrtí. Jsme schopni vymazat ti mozek, nemusíš hned umírat."
Dívka s malou dírkou v hlavě se podívala na prsty u nohou a zašeptala: „Ale já chci. Když musí živí, tak i já, mrtvá."
„Dobrá, bránit ti nebudeme," promluvil muž bledší než bledule a otevřel dubové dveře. Naznačil jí, aby vešla a poté za ní zabouchl. V místnosti zavál chlad a duše děvčete se rozplynulo páru.
