DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Byl to milý, okouzlující mladý muž. Před ostatními galantní, pomáhal mi a zval na krásné romantické večeře. A tak to bylo i doma, ale jen pár měsíců. Potom jsem řekla něco, co se mu nelíbilo a najednou přistála facka. Zaskočilo mě to, ale řekla jsem si, že to tak opravdu nemyslel. Zakázal mi přátele, nechtěl, abych pracovala. Násilí se stupňovalo. Byla jsem zavřená ve zlaté kleci.
Jednoho dne, po dlouhé době, jsem utekla. Našel mě a prosil, že mě opravdu miluje, že mě chce zpátky. Uvěřila jsem, že to tentokrát bude mnohem lepší.
Byla jsem zpět fascinována ve své kleci.

Udiveně zíral na svoje ruce. Nemohl uvěřit, že by ho mohly znovu zradit. Ačkoli, zase až tak nepravděpodobné to nebylo. Přestože jim vždycky věřil. Poslední dobou zrazovaly často. Zase.
Promnul si oči. Možná se málo soustředil. Znovu uchopil štětec do ruky. Možná to chtělo jen jiné barvy. Musí zapomenout, dnes Ji přece neviděl.
Ne. Prudkým pohybem zahodil štětec někam za sebe. Udělal pár kroků nazad, aby se podíval na hotový obraz. Plátno na stojanu kvetlo zlatými květy. Odevšad na něj však zářily Její oči. Zase. Na všech jeho obrazech, schovaná mezi zdmi klášterů.
Byl šťastný a zoufalý. Znovu ho lapila.

Viděla jsem se s "Drahým". Tolik jsem mu chtěla tu historku věřit. Ale on nepřišel žádat o odpuštění, prosit, abych zůstala. Prý mi to přišel vysvětlit, ale že pochopí, když to nepůjde, neuvěřím atd... Že když to nebyla jeho vina, v podstatě nemá proč se omlouvat. Docela povýšený člověk, děsilo mě, jak jsem to uviděla. Přes to jsem řekla, že ho ráda uvidím... Ale tolik mi to "nebojování" připomnělo Důležitého dříve. Proč nestojím za to, aby bojovali, byli šílení strachy, že nebudu v jejich životě? Jsem opravdu nedůležitá? Ten pocit mne fascinuje, sedím ve své vlastní kleci strachu ze samoty...

Někdy si nejsem jistá. Jindy si připomenu jeho výraz. Sobě jsem tím pomohla, ale co on?
Musela jsem Doktorovi připadat komická. Mé zkušenosti z Cambridge - jakkoli uznávaná jsem v rámci pozemské vědy, Doktorovi jsem mohla jen vychvalovalat intelekt.
Pamatuju si dobře jeho nekonečně smutný výraz kdykoli pohlédl na nefunkční Tardis. Výraz, když sledoval lidi kolem sebe - skoro závistivý, ukrývaný pod povýšeností. Oni znali jen tento svět, ale Doktor... Doktor prožíval věčnost. Jeden čas, jediná planeta? To bylo děsivým vězením. A nebylo pomoci.
Kéž bych ho znala za jiných okolností. Takhle jen doufám, že se shledáme až bude skutečným Pánem Času...

Po dlouhé době si zas k ohrádce přišel s Ovečkou hrát Vlk.
„Béé,“ řekla nadšeně a radostně vyhazovala kopýtka.
„Kde jsi tak dlouho byl?“ ptala se ho.
„Toulal jsem se. Měl jsem náladu pod psa,“ odpověděl Vlk.
Celý den si pak zase hráli na schovávanou. Ovečka s chutí vyskočila z ohrádky, která už jí v poslední době připadala moc nudná a malá.
Když se pak večer loučili, Ovečka mu kladla na srdce, aby se zase ukázal. Trochu dřív.
Ale nebyla z jeho odchodu smutná. Byla plná radosti a tráva v její ohrádce jí zase přišla šťavnatě zelená, jako bývala dřív.

Je nenápadný. Vmísí se do davu, usmívá se, hezký muž.
Nikdo ho nezná. Nikdo jeho pohled neopětuje. Všichni jsou zděšení, protože centrem města otřásl výbuch, a tak si ho nevšímají.
Obloha je modrá, vlnky se stříbřitě třpytí.
Vystupuje.
Tři... dva... jedna...
Horké vzrušení.
Krev, výkřiky. Chlad.
Extáze.
Prosím... prosím, ne!
Záplava endorfinu ho nadlouho pohltí.
Pomalu se probírá.
Vrací se do klece vlastních myšlenek.
Později si nevzpomíná, co přesně se dělo.
Je ale fascinován tím, co vyvolal, je šťasten, stal se legendou, náhle ho zná celý svět.
U soudu dostává 21 let.
Na ostrově Utoya zabil osmdesát pět nevinných lidí.

Byla klidná noc, loď plula tmou a posádka odpočívala po bouřce, když se ozvalo vrznutí prken a na palubu vyšel Edwin. Některé to překvapilo, protože ho po tom fiasku s mapou zavřeli do klece v kuchyni, ale většina si ho ani nevšimla.
„Nevstávejte,“ pokynul blahosklonně, „prostě mě to nebavilo, osvobodil jsem se a...“
V tu chvíli si všiml, co přesně dělá posádka. Že pořádají krysí závody, šermují solenými treskami a Edvin staví pyramidu z prázdných sudů od rumu. Pozvedl obočí.
„Víte co? Ustupuji brutální převaze lidoopů a jdu zpátky do klece, kdyby mě někdo mohl přijít zamknout, budu mu zavázán.“

Jsem v oku hurikánu. Přes vířící stěnu okolo ke mně nic neprojde. Vztek, strašlivý vztek. Cítím ho, když se posunu k okraji. Všepožírající vztek. A beznaděj. Natahují se ke mně a já k nim. Vím, že se jich nesmím dotknout. Ani špičkou prstu. Když to udělám, shořím.
Nejsem schopný se kontrolovat. Ale když se ponořím do toho tichého, prázdného místa... Bolí to. Čistá bolest. Oslepující. Dokonalá. Myslel jsem, že nic nemůže bolet víc než agora. Omyl. Je to vlastně docela pochopitelné. Nikdy mě nezklamal nikdo, na kom mi záleželo víc než na mně. Zní to sobecky? Jsem sobec. Musím být.

Four decades. Seemingly, nothing had changed. The green in the woods, the silver in the rivers, the blue in the sky; the only hues of green, blue and silver that couldn’t be found anywhere else. He rode on, amazed.
The house hadn’t changed either. There, it hurt. It wasn’t his anymore. It had never been his in the first place. He entered, overwhelmed.
The people hadn’t changed. His delicate features looked haggard compared to them. His views and desires too tainted. After two days he found himself thinking of finding a way back to Rhíminee. He fled, Nightrunner at heart.

Fascinujou mě mraky
pořád cestujou po obloze a mění se.
Někdy se tváří jako něco jinýho.
Jako lidi.
Pozoruju život ze svojí malý klícky.
Život utíká jako ty mraky.
A já čekám, až se klícka otevře
a já ho ochutnám.
Přitom můj život už dávno běží,
rychle cestuje po obloze.
A čeká až ho nahradí hvězdy.
Ještě není tma.
Den je ještě dlouhej.
Jak ho strávím je na mně.
Vím, že to bude krásný.
Protože už to tak je.
Občas prší a hřmí,
bez toho bych si slunce nevážila.
A tak otevřu klec.
Západ slunce je uklidňující.
Nebojím se ho.