DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Večeři nám dlouho nenesli, dali jsme ještě pivko, venku se mezitím zešeřilo. Než jsme došli ke skalám, padla tma.
„Veď mě,“ vsunula s důvěrou svou ruky do mé.
„Musíme vylézt nahoru a jít po hřebeni, měsíc nám to snad trochu osvítí…“
„Tady si neusteleme!“
Jenže luna se zazávojovala. Když jsme se serpentinami a po železných schůdkách vyškrabali nahoru, neviděli jsme ani na krok. Jen tušili sráz nebo propast po obou stranách stezičky z jemného písku.
„Baterku asi nemáš, co?“
„Vybitou. Zujeme se.“
„Cože?“
Chodidla zlehka našlapují, naše čidla, oči, tykadla, necítí-li písek, nedokončí krok.
Tam ve tmě jsme se vedli.

Jednou jeli na školu v přírodě, bylo to velmi zábavné, zejména když vypadl proud a žáci seděli ve společenské místnosti při svíčkách, ovšem Mach s Šebestovou hledali nějaké ještě temnější místo. Našli komůrku na košťata, jenže Šebestová strašlivě zaječela, někdo tady je! A opravdu, byli tam Pažout s Horáčkem, co tady děláte? zeptal se Mach, a co vy? oplatil mu Pažout, a pak šli rychle pryč. Zvědavý Mach řekl do sluchátka, my bychom rádi věděli, co tam ti dva dělali, a sluchátko odpovědělo, za prvé, nejsem Děd Vševěd, nemusíte mluvit ve verších, a za druhé, co je vám do toho?

Tam v temnotě, co to číhá?
Je to šelma nad jiné krutá,
Je to šelma pradávnem stvořená.
Proto smíš jen za mříže.
Za sklem.
"Pojďte se podívat, beze slov podívat..."
Nebo se nedívej.
Nebezpečná.
Smrtelně.
Nehlaďte ji.
Pozor, nedotýkat se divé zvěře!
Nekrmit!
Nepřelézat zábrany!
Když ji vyděsíte, kouše a škrábe.
Když ji rozzlobíte, může zabít.
Krutě.
Není milosrdná.
Je šelma.
Bez tesáků.
O to víc to bolí.
Umí ublížit.
Umí si ublížit.
Je to šelma ze tmy pocházející,
je to šelma do tmy se vracející.
Kdo je to?
"Chceš-li si na něco pořádně posvítit, zhasni si..."
škrt!
Ecce, homo!

Když se zhasnou světla a jde se spát,
dětská fantazie začne horečně pracovat.
„Mami, přivři mi jen a nech prosím lampičku svítit.“
„No tak, nebuď jak mimino,“ odvětí matka, bez ohledu na to, jak se bude snílek cítit.
Stíny květiny u okna,
působí jako lebka ukrutná.
Snílek slyší, jak mu buší srdce,
cítí vyschlo v puse.
Ten nesnesitelný pocit, že mu u postele stojí duch,
těžko se dýchá, jakoby řídl vzduch.
Takhle se tomu dítěti usíná každou noc,
v duchu zoufale prosíc o pomoc.
A když už se mu usnout podaří,
kolikrát za noc se probouzí s pláčem na tváři.

Stáli spolu na balkoně a hleděli na oblohu posetou hvězdami. Měsíc byl skoro v úplňku.
„Někdy si představuju, že je tam nahoře mezi hvězdami a kouká se na mě,“ řekla tiše. Vzal ji za ruku.
„Buď ráda, že tam nahoře není. Je o něj dobře postaráno.“ Přitáhl si ji k sobě do objetí a pohladil ji po vlasech.
„Já vím,“ vzlykla. „Jenže mi někdy tak strašně chybí, víš? Říkám si, že jsem neudělala dost, abych ho ochránila, jen jsem se ho vzdala.“
„Víc jsi udělat nemohla,“ odpověděl. „Jiný osud ho ani čekat nemohl, když je to náš syn.“
Ach, Williame…

V noci má být každý ve svém pokoji. Nikdo se nemá co toulat po škole. Jenomže když ono je to tak vzrušující… tajemné… magické…
V noci vypadá všechno jinak. Prostory jsou osvětlené jen měsíčním světlem a předměty vrhají prapodivné stíny, až se chudák zvědavý student kolikrát zbytečně lekne.
V chodbě nedaleko ředitelny přepadla Alenku náhle veliká úzkost. Jako kdyby tam ve tmě na ni číhalo zlo, neviditelné, černější než bezměsíčná noc. I Pavla byla podivně zaražená. Zírala do rohu, kde v temnotě spíš tušila starou pečlivě zamčenou skříň. A z té skříně jako kdyby cosi vábilo:
„Pojď ke mně, pojď…“

Na počátku všeho byly zlé sny. Bloudily zemí, jež byla prázdná, a jelikož nebylo hlav, do kterých by se usídlily, sílily, až nabyly strašlivé moci. Pak teprve přišli první lidé, kteří se, schouleni těsně jeden k druhému, krčili a modlili k bohům, kteří ještě nebyli, aby přežili další noc. Potom mocný bůh – oheň – porazil tmu a noční můry proměnil ve slabé šeptající stíny. Ty ovšem nikdy nezmizely. Jsou všude a stále šeptají. Když jdeme ze sklepa a za zády je tmavé schodiště, když zhasne světlo na chodbě, když šátráme noční tmou, připomínají nám lidem, že něco se skrývá ve tmě…

Domem zněly akordy cemballa. "Lascia il lido, e il mare infido..." pěl roztržitý soprán.
"Caroline! Na co myslíš? Kvarty intonuješ přesně, rytmus držíš, ale víš, že to nestačí."
"Promiň, Williame. Já se soustředím." Zítra je v dílně výplata, musím nasáčkovat peníze, dokoupit leštící pastu na zrcadla, umýt okna, přepsat bratrovu přednášku pro Royal Society, a co uvařím na zítra?
"Nechme toho, Caroline. Pojď na pozorovací terasu. Mám pro tebe dárek. Tenhle dalekohled je jen tvůj."
Caroline Herschelová bratra objala. Vždycky chtěla vlastní dalekohled. Namířila ho vzhůru do tmy a přiblížila se k okuláru. Bratr objevil Uran. Co čeká na ni?

Od rána, jen co nožky vytáhnu z pod peřiny, přemítám JAKÉ?
Byla jsem moc aktivní a vypranou kočku si pověsila na zeď už večer.
Teď jsem zvědavá a zvědavější, co nám tam sosačky za podivuhodné téma napálí.
Den pomalu ukrajuje svůj díl. Ráno se přehoupne přes poledne, odpoledne se posune k večeru. Už je načase.
Co jsem dnes musela, mám splněno a tak zasedám ke svému stolu. Rozsvítím lampičku, zapnu počítač.
Dychtivě načítám sosácký net, chci znát to téma hned!
A tu náhle tiché cink. Lampička ztemněla, žárovka praskla.
Jen na monitoru na mne ze tmy svítí: „Tam ve tmě.“

Ticho.
Tma.
Mrtvá netečnost spícího paláce.
Noci na Coruscantu nejsou černé, ale oslnivě září milióny světel.
Jenomže okenice císařského paláce jsou pevné.
Promění rozmařilou noc v temnotu černější zavázaného pytle.
Skrývají se v té tmě.
A on o nich ví.
Čekají. Nekonečně trpělivé, nikam nespěchají.
Vyčkávají v nejčernější tmě hluboko pod postelí.
Nehýbou se.
Nedýchají.
Mohl by jediným úderem Síly rozsvítit a zaplašit Temnotu, ale takhle je to zajímavější.
Dokáže jim, že on je pánem situace.
Tlak v jeho podbřišku narůstá. Čas ho nutí jednat.
Palpatin jediným prudkým pohybem sáhl pod postel.
Vytáhl pantofle a odšoural se směrem k toaletě.