8. kapitola – Leccos visí ve vzduchu

8. kapitola
Leccos visí ve vzduchu

Hrad byl plný života. Člověk až žasl, kde všichni ti lidé vypučeli. Doslova se hemžili. Někteří nosili povlečení, další džbery, jiní zase listiny a při některých slavnostních příležitostech praporce s podivuhodnými zvířaty. Šárka odhadovala, že to trvá nějaký čas, jenomže už se nechovali tak tiše a opatrně. Pomalu nešlo rozeznat, kdo byl zdejší a koho sem přivedla královna. Aspoň Šárce to tak připadalo. Během let se jí to jaksi slilo. To, jak si ji občas měřili, bylo také dost podobné – okořeněné špetkou podezření.
Dráždilo ji to. A dráždilo ji to o to víc, že podezření hlodala v hlavě i jí, a to v nemalé míře.
Kdy se třeba všichni rozmluvili a rozhlučeli? Vážně, někdy si připadala jako v úle.
Při svém vyšetřování došla k pár postřehům, ke kterým bylo nutné připsat otazníky.
1) Táta už tolik nepropadá smutkům a lidé ví, jakým řečem se vyhnout?
2) Královna chodí opásaná mečem jen při zvláštních příležitostech. ?!
3) Z království byla sejmuta nějaká kletba ???...?
4) Klára ??? !!! ???
Kláru měla nejspíš podtrhnout dvakrát, protože se kolem ní shromáždil dav holčiček. Byl to vír barev, kadeří a stuh, který nepředvídatelně propadal záchvatům chichotání.
5) Jestli se tu z nevysvětlitelných důvodů začnou objevovat protančené páry střevíců, je jasné, která bije. (Tuhle teorii Šárka později rázně vyškrtla. Střevíce v blízkém okolí měly, jak se zdálo, běžnou životnost.) VYNECHAT? MOTIV POUŽÍT JINDE?
Také na svůj seznam nepřidala nic o tom pink, které se přihodilo na hostině. Neměla pro něj dost vykřičníků. A pak… do hlavy se jí zavrtala červí myšlenka: „Co by se stalo, kdyby se o tom dozvěděl táta nebo královna?“ Ve skulině, kterou za sebou červí myšlenka zanechávala, mrazilo a v pomalém závěsu se jí neodbytně drala larví připomínka, že královna o tom jejím tajném pink ví. Kdyby měla larví připomínka ramena, znepokojeně by se přes ně ohlížela.
„Bylo to kouzlo,“ napomenula se Šárka, „říkej tomu správně.“ Ucítila zašimrání v břiše. Rychle natáhla prsty před sebe a zkusila silou vůle, magií nebo čím to sestřelit ze stěny toho příšerného vycpaného tetřeva.
Měla pocit, že z něj smetla chomáč prachu, který náhle zatancoval v sloupu světla pod oknem, ale to už se objevil mistr Zdislav, a ona spěšně zastrčila seznam pod knihy.
„Dobré ráno, princezno,“ pozdravil ji mistr, s heknutím odložil kopec knih a vybral pro Šárku svazek s pověstmi, který měli rozečtený. „Klára se k nám dnes se k nám dnes nepřipojí?“
„Ne, protože máme počty,“ odpověděla Šárka.
Oba se zamysleli.
Potom si mistr povzdechl, přeskupil papíry a knihy na hromádce a přistrčil před Šárku list, který začínal tvrzením, že sedlák Černý vyjel se svými párem volů z vesnice Adamov vzdálené deset mil od Citrínové Lhoty, z níž současně vyjel opačným směrem na svém koni Bílý rytíř, který přenocoval pět nocí ve zdejším hostinci poté, co skolil tříhlavého draka…
„Ten tříhlavý drak je past, že?“ řekla Šárka.
„Tříhlavý drak?“ podivil se mistříček a podíval se na početní úlohu.
„Nebude se započítávat,“ dodala Šárka. Už proto že ona ho započítávat nechtěla. „A těch pět nocí v hostinci také ne.“
Mistr se zamračil na papír, přetočil ho v ruce a pak ho s povzdechem zasunul mezi pověsti. „Z té knihy už je pěkný salát.“ Prohrabal kupku papírů a vítězoslavným výrazem před Šárku posunul papír, na kterém byly celkem přehledné číslice.
„To bude tím jarem,“ usoudil. „Celý svět je najednou na nohou a člověk je zmatený už z principu.“
Šárka jaro zvážila jako bod 5 na seznamu důvodů proměny hradu.

Chodbou se přelila vlna klapání střevíčků a smíchu a Šárka zvedla oči ke stropu.
„Á, to bude tvá sestra a její přítelkyně,“ poznamenal mistr, který procházel úkoly a přitom namáčel pero do kalamáře s vlastnoručně vyrobeným červeným inkoustem.
Šárka se ho jednou zeptala, jestli ho vyrábí z jahod nebo nějakých bobulí, a potají čekala strašlivé přiznání typu „je to krev, a proto se jím zásadně nepodepisuji“, ovšem mistříček tvrdil, že je to hlinka, a její zájem ho nadchl natolik, že spolu další hodinu vyráběli inkoust.
K vlně kroků a chechotu se přidalo prozpěvování. „Takže hodina hudby,“ uvědomil si mistr a zničeně potřásl hlavou. „Spletl jsem si úterý a středu.“
„Ony mají hodinu hudby pořád,“ zabručela Šárka a dloubala hrotem pera do kaňky, ze které se daly na papír natáhnout pavoučí nohy. „Když zalévají záhonky, tak z toho udělají zpěvohru.“ A ze záhonu bažinu. Že jim to zahradníci dovolí. Nejen to. Oni se k nim přidali a dělali jim basy a tenory! „Víš, jak dopadl zeměpis,“ připomenula mu dotčeně. „Stalo se z toho pomalu klání!“
„Mistr se zasmál. „Spíš soutěž v ryze přátelském duchu, z níž si všechny něco odnesly.“
„Když hrály na řeku, město a sluj, tak vyjmenovávaly i vymyšlená místa. Je to nějaká spravedlnost?“
„A ty jsi vyhrála tři bonbóny, pokud se nemýlím.“
„Dva! Jenom proto, že jsem na rozdíl od nich nepodváděla!“ Šárka měla pocit, že se tohle řadí mezi důležitá životní poučení, a pranic se jí to nezamlouvalo. „Všichni vědí, že žádný Kocourkov není! Ale Karolíně to nevysvětlíš.“
„Karolíně je šest let. Můžeme na to brát jisté ohledy.“
Mně bylo taky šest a nikdo na mě ohledy nebral, chtěla namítnout Šárka, ale znělo jí to hrozně uskuhraně, jako když si Karolínina sestřenice Tereza jednou odřela koleno a kňourala o tom, dokud se nezbavila posledního strupu.
„Stejně se máme učit jenom my dvě,“ namítla stejně. „Prostě sem vpadly.“
„Tvá sestra je laskavě pozvala,“ opáčil mistr. „Bylo to docela podnětné.“
Šárka se zděsila, že se mistr rozhodne přejít na hromadnou chechtavou výuku.
„Možná bych měl při hodinách víc využívat hru. Hm…“ Teď byl se zamračeným pohledem ke stropu na řadě on.
Šárku se maličko uklidnila.
„Stejně sem nepřišly kvůli učení, ale protože je Klára nalákala na sladkosti. Příště na ně třeba zapomene,“ prohlásila.
„Pravda, mohl bych paní Marii v kuchyni požádat o nějaké motivační laskominy,“ odvětil mistr.
Šárka se na něj podívala a všimla si, jak mu cuká koutek. Záměrně se na ni nedíval a začal znovu procházet její výpočty. Po chvíli na ni mrkl. Opravdu mrkl! „Žádný strach, princezno. Slečny jsou na sedláky vyjíždějící z obce Adamov přece jen dost malé. Hrozilo by, že se nechají tříhlavým drakem unést až příliš.“
Šárka měla nejistý pocit, že ve vzduchu visí něco jako vtip, a po zbytek hodiny přistupovala k mistrovi s opodstatněnou nedůvěrou.
Už toho ve vzduchu viselo až dost – jaro, humor, melodie tenkých dívčích hlásků (Klára se asi chystala založit hudební těleso) a tajemné síly dřímající v dosahu Šárčiných prstů. Vida, tak přece jen v jistém ohledu zapadla do celkové atmosféry.