V klášteře

To je ale pech…
Už po druhé se plížím klášterem. Je noc. Frundor se vznáší někde poblíž. Alespoň doufám, že ano.
Drak velikosti komára, kdo to kdy slyšel?
Když jsem tudy šla poprvé, byla jsem rozrušená. Chlapec v sirotčinci, setkání s otcem Veillem… Zavlekl mě do sklepení, aby mi vysvětlil ,že praví kněží ještě jsou a že čekali právě na mě. Na mě…
Slzy mě pálí v očích, vím přece, že to není možné. Jenže co mi zbývá, než tam znovu jít?
Zprava dobrý… Pomyslím si na křižovatce. Frundor mě ale myšlenkou zastavuje.
„Musíme ji zabít!“ slyším z toho směru…