Ty nemilovalas mě ani.
Ty milovat mě nechtělas.
Já za tebou jak blázen chodil
a ty jsi o tom věděla.
Já rytíř byl, ty moje paní,
já básník byl jsem a ty smrt.
Nečekej se mnou do svítání,
já soumrakem bych nepohrd.
Snad nemáš strach, že podzim přijde?
Tvá naděje je bezbřehá.
Dnes jako jindy slunce vyjde...
a potom možná přijdu já.
Chystám se přijít bez pozvání.
Když nikdo na mě nečeká.
Poseču seno před klekáním
a potom požnu člověka.
Kde můžu, šířím slávu polského symbolisty Jacka Malczewského, který rád maloval dámy se sebevědomým úsměvem, znepokojivě domácké přízraky a smrtku. Často všechno naráz. Śmierć II je moje oblíbená.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
La belle dame sans merci
Izvin
Žena na obraze pôsobí až kráľovsky. A báseň vo mne najskôr vyvolala asociáciu s la belle dame sans merci, ale druhá strofa to už posunula do iného regiónu a ten ma taktiež potešil. Áno, k obrazu mi to pasuje, tá smrť, tá poludnica, tá baba, čo má iné na práci než sa zaoberať nejakým melodramatickým panáčikom. A vlastne skrz to je zaujímavé zamyslieť sa aj nad ním. Lebo ak sa takto prihovára smrti samotnej, či večnosti... Och, náhľadov ako zŕn na klase. Posledné dvojvršie je krásne osudové.