Moc

Mámina bolest zarezonovala pouští. Naty mě zastavila, když jsem se zvedal. „Nepomůžeš jí, když se vrátíš.“
„Pravda,“ Frank zaklapl telefon, „a někdo mi právě důrazně připomenul, že pravda je důležitá věc. Omlouvám se. Dovol, abychom se představili upřímně.“
Zved ruku. Zved vítr – slabej, silnej, vichřici, vánek, větrný víry. Nevšim jsem si, kdy se přidala Naty a voda – déšť, kapky, rosa, duha. Sálala z nich bezbřehá moc.
„Vy… mohli byste zachránit všechno a všechny,“ zašeptal jsem vohromeně.
„Zkoušeli jsme to,“ odpověděl Frank, „popel padl znovu. I naše moc má hranice. Jsi to ty, kdo nám musí pomoci. Ty a tvůj bizon.“