Příliš mnoho minulosti, ne dost přítomnosti...

Proti temnotě, kterou měla za sebou, se i ten slabý svit zdál ženě, pomalu odsunující těžké okované dřevo, jako světlo nejjasnější svíce.
Vklouzla do místnosti. Hrůza ji přitiskla zády ke stěně.
Kdysi to bývala honosná rakev. Dnes už jen rozpadlé dřevo rámovalo zbytky černých šatů, ještě stále spočívajících na holých kostech.
Tak přece jsi přišla…
Hlas, rezonující v její hlavě, byl najednou mnohem zřetelnější.
Polkla.
Bojíš se?
Nebyla schopná vydat ze sebe ani hlásku. Až po chvíli sama sebe slyšela, jak se roztřeseně ptá:
„Kdo jsi?“
Napovím ti. Příliš mnoho minulosti, ne dost přítomnosti. Až dosud žádná budoucnost. Až dosud…