52. Duchařina - Epilog druhý a poslední

Seděl jsem si v rohu u mámy, když do dveří vstoupil Pavel s vekou kytkou gerber.
„Ahoj Libuško.“
Máma na mě koukla.
„To je Pavel, mami.“
Koukla na Pavla a řekla nejistě: „Ahoj. Pavle?“
Pavlův úsměv se ještě víc roztáhl, jak ho potěšilo, že ho poznala. „Přišel jsem ti popřát dodatečně k narozeninám, nějak jsem to ve správným termínu nestihl.“
„Děkuju, ty jsou krásný,“ špitla máma a vzala si kytky.
„Ale poslal ti přání, máš ho na stolečku,“ napověděl jsem.
Máma vesele pokývala hlavou a vzala ho z nočního stolku, barevná přáníčka s kytičkama milovala. „Tady to jsem od tebe dostala.“
Pavel zářil jako sluníčko.
„A ještě jsem ti donesl…“ Pavel lovil v tašce a vytahl malej balíček od cukráře.
Máma ho začala zvědavě rozbalovat. Byl tam věneček. „Jenom jeden?“
Pavlova věta: „Já nesmím, mám cukrovku,“ splynula s mou poznámkou stejného významu.
Máma se usmála, „já vím, ale Jeník by si dal.“
„Jenom jez,“ řekli jsme oba s Pavlem zároveň tentokrát i stejnými slovy.
Máma se rozesmála úplně: „Miluju, když říkáte oba to samý,“ zakousla se do věnečku a blaženě dodala: „Je mi s váma tak dobře.“
Pavla to vyvedlo z míry daleko méně, než bych čekal. „Tak si to představ Libuško, od té doby, co jsem byl teď v nemocnici, tak se mi skoro každej večer těsně před usnutím zdá, že mi Věrka přeje dobrou noc.“ Tišeji dodal skoro jen tak pro sebe: „Asi jsem potřeboval sám slízt hrobníkovi z lopaty, abych se s tou její smrtí po skoro třiceti letech nakonec nějak smířil.“
Máma se na něj usmála s pusou plnou žloutkového krému.
Pavel začal vykládat o Ferdově a Evině svatbě a že si na to bude muset pořídit oblek a vůbec všechno možný, jenom aby se nemusel pouštět do toho, že to s tím jeho zdravím stále ještě zrovna moc slavně nevypadá.
Když byli Pavel s mámou zabraní do hovoru, usadila se vedle mne Věrka. Opatrně, aby ty dva nepolekala. Vesele na mne mrkla: „Když se mi podaří to správně načasovat, tak mi táta i odpovídá.“

Večer jsem seděl na svém oblíbeném dubu a rezonovala ve mně mámina věta: „Je mi s váma dobře.“ Uvědomil jsem si, že je mi taky dobře – s živejma i neživejma kamarádama.