Nedočkavá čekárna

Prší-li ti na hlavu hliněný déšť, pozdě bycha honit; ale zase poprvé se počítá.
Radostné výhledy zhatí, ani v hrobě mi odpočinout nedají!, skrumáž.
Před nebeskou branou těsno, davy jak na Valících se kamenech.
„Ale tys mi zrozkošatěl!“ tyká mi cápek, „Zestárnuls, synu!“
„Nikdo nemládneme,“ miluju nezdvořilce, „a krávy jsme spolu nepásli, parde!“
„Ty si tu pobudeš, čílivče,“ nemlátí prázdnou slámu mládenec, „vždyť já jsem tvůj fotřík!“
A je to on, jak ho nepamatuju: ramenatý, vysoký, vlasatý, skorem puberťák.
„Shledáme se, neboj,“ uklidňuje mě, „jen musíme ještě oba o chlup zdětinštět… Když prej nebudeme jako batolata, nevejdeme do Božího království!“