Denní věčno

asi chápu. Budu o tom přemýšlet

Zvolená tma. Skvělý obrat, který naprosto sedí. A moc se mi líbí ospalky neslepené oči. I když mám někdy pocit, že ty ranní a slepené často mají daleko víc jasno.

Je to skvělé a jako křesťan to chápu, ale upřímně - nejsem si jist, zda cílová skupina takového románu bude široká.
Dneska v tomto tématu frčí spíš instantně esoterická pseudomoudra typu Dana Browna....

Tohle je tentokrát snadno k pochopení, alespoň pro mě. Protože když se člověk už tady na zemi potká s někým, kdo si podobné peklo opakujících se kruhů, ze kterých odmítá a nedokáže vystoupit, přímo láskyplně vytváří sám, potom opravdu chápe ten děs.

Mám po přečtení komentářů pocit, že jsem asi dneska nějak mimo. Ale jo, nejspíš jsem to pochopila. Hodně se mi líbí první dvě věty druhého odstavce.

Tak o tomto budu asi dlouho přemýšlet. Na první dobrou se zdá děsné, jak si ta pekla vytváříme svými přístupy sami. Ale má optimistická povaha jistě vyškrábne něco pozitivního.

Přemýšlet o tom nebudu, protože z duše. Jenom křičím hlasité ANO.
(a mám vymyšleno něco podobného a napíšu to stejně. Tedy jinak, ale i tak, i když už tady ta myšlenka je. Myslím, že ta se může i opakovat :-))
Na tomto místě si představ ohromný kompliment, který nejsem schopna vymyslet (a vůbec, musím do kostela, pak ho třeba vymyslím)

Tentokrát si myslím, že rozumím. A souhlasím.
Co se týká cílové skupiny, obávám se, že většinový čtenář (když už čtenář) chce být baven, přemýšlet nad napsaným ho obtěžuje.

Tohle je text, nad kterým se uvažuje ještě dlouho po přečtení.

Zvlášť, když se jedná o Jidáše. Jedinou jeho vinou, bylo zoufalství, které mu, na rozdíl od Petra, zabránilo požádat o odpuštění.

Velice dobře napsané, ale nevím, jak moc souhlasím. Vždycky mě dost děsí ta představa naprostého, nezměnitelného, věčného zatracení a utrpení. Ne že bych ji některým případům nepřála, umím být velice nemilosrdná. Ale nejsem schopná zatracovat zoufalství. Chápu, je v tom logika, se kterou se prostě nesrovnánám.

Nevím, jestli jsem pochopila správně. Ostatně, co je to správně, když každý čtenář do textu promítá vlastní zkušenosti. Mám kolem sebe lidi, kteří se do vlastního pekla dostávají úplně sami. A nedokážou se dostat ven. Buď proto, že jsou příliš slabí, nebo jsou přesvědčení, že jejich chyby nejsou chybami, dělají všechno správně a špatní jsou ti druzí. A pomoct se jim nedá. Jen držet palce a doufat, že jednou možná cvak! a ono se v té tmě rozsvítí takové to AHA!

Už jsem komentář několikrát napsala a několikrát smazala. Asi se neumím dost dobře vyjádřit co chci říct. Něco o tom, že dobrota je v poslední době v určitých kruzích brána jako slabost (ne-li hloupost). Jediné, co se vyžaduje, je tlak na ostatní i na sebe, výkon, výkon, výkon... a když se člověk patřičně vylisuje, pak se jako nepoužitelný odkopne. Peklo si děláme sami. Sami sobě a sobě navzájem.
Já si myslím, že patřím mezi ty "hloupé", a můžu ti říct, že jsem na to už taky párkrát dojela. Ale na druhou stranu, mám čisté svědomí a můžu klidně spát. Což možná ti druzí také, ale já bych to (pokud bych činila jako oni), se svou povahou nedokázala. Já bych se utrápila.
Asi melu nesmysly, promiň. Ale popáté už to mazat nebudu. :)
Tys mi dal, teda! (joke)

Ufff...
Slova k ničemu... tohle lze jen procítit...