Útěky do propastí

Doma lomoz, že by hejkal nepřehlušil.
Mezi nimi ticho, že bys pavouka slyšel tkát.
Těhotné ticho. V tělech křivda, výčitka, výbuch, tato trojčata. Ale největší z nich byla křivda.
Se třemi užnasvětě dětmi na čtvrté koleji. Průsvitný pro něhu, Zeď nářků pro musíš.
Kam zase jdeš, ty sráči?, bezhlesně proklela očima.
Do hospody, za děvkama!, zavrčel zpátky z lesa.
„To musí být obdivuhodný,“ řekla, „jak takhle kutáš ve starých dokumentech.“
„Ty fakt posloucháš The Doors?“ řekla. „Já taky!“
„Nechceš mě doprovodit?“ řekla. „Dáme si u mě ještě kávu.“
Najednou zase muž, s prací, zálibami, tělem.
„Nahoru nepůjdu,“ řekl. „Jsem těhotný.“