Zapomeň, že si mne kdy takhle viděla

Ticho noci rušilo jen sotva slyšitelné supění. V tmavých stínech se pohybovala jen těžko postřehnutelná postava. Něco cinklo. Ozvalo se zaklení a cosi jako žuchnutí. Ve stříbrném měsíčním svitu se rýsovaly jen obrysy na zemi klečícího těla. Následovalo tiché hrabání a uspěchané přendavání kamínků. Další kletby.
V tom problesklo světlo a celé prostranství bylo ozářeno jasnou září. Postava ztuhla na místě a vytřeštěnýma očima zírala směrem ke dveřím. Ty se pomalu otevřely a v nich se zjevila majestátná a světlem oděná...
"Proboha, co si zase vyváděla, že se tady takhle válíš?"
"Žžžiš, mami, jako by ty si se nikdy neopila!!"