Polibek jak dotek motýlího křídla

Krátká chvíle bouřlivé slávy dávno upadla v zapomenutí; byl jen mlčenlivým starcem, dožívajícím v domě své dcery.
Jenomže byl také dědečkem.
„Pověz mi pohádku!“
„Nějakou ti přečtu.“
„Chci vymyšlenou! Prosím.“
„Neumím vyprávět příběhy, zlatíčko.“
„Tak ji napiš!“
Odběhla za motýlem. Nespatřila trýzeň v dědových očích.
V noci ho probudila noční můra. Ta jeho měla podobu půvabné nahé dívky.
„Kalliopé!“ zaúpěl zděšeně. „Ne... už ne… prosím!“
Vír šílenství, krev prýštící z prstů. Jeho trest. Pamatoval si.
Usedla vedle něj, vzala třesoucí se ruce do svých.
„Svět by skončil, kdyby nebylo odpuštění, Richarde.“
Lehce ho políbila na tvář.
„Napiš té malé pohádku.“